Lana Del Rey - Born To Die

Nebývá v poslední době zas až takovým zvykem, že bych se na nějaký album těšil už delší dobu dopředu, před tím než spatří slunce světa. U osvědčených jmen se naopak spíš třesu strachy, aby si to novou deskou nepohnojily víc než je nutný a jedno-albový hvězdičky zase většinou najednou z čista jasna, bůh ví odkud a bez varování přistanou, aby se pak zase po nějakým čase nad nima zavřela voda a byl klid

Na tohle album jsem byl ovšem hodně zvědavej už s  velkým předstihem. A to ani ne tak kvůli hypu co se okolo Lany postupně roztočil (či byl záměrně rozdmýchán), ale hlavně kvůli tomu že mě jednoduše chytly její dva songy, který dlouho před vydáním téhle desky udělaly docela slušnej humbuk na youtube.

A zatímco Born To Die se mi po celkem krátký době oposlouchala (nemluvě o příšerným videoklipu k ní) tak u Video Games stále sedím v němým úžasu a nepřestává mě bavit. O Laně se říká, že je to nová Nancy Sinatra, spása popový muziky, objev dekády, novej retro sex symbol - kterej teď budou všechny slečinky napodobovat. A nebo že vlastně ani moc zpívat neumí, že je to hloupá slepice s botulotoxinovejma  rtíkama jako kačer atd. Ať jsou tyhle věci pravdivý nebo ne, to je mi upřímně putna. Jsem si ale jistej, že když si Video Games pustím za deset, dvacet let, bude mě pořád bavit a že mě některý její místa dojmou tak jako teď.

A o tom přece pop byl vždycky. Všichni přece víme, že Madonna není královnou popu snad kvůli tomu, že by uměla nějak úžasně zpívat, ale protože jí máme spojený s kvantem hitů, který nám z hlavy vymaže možná až naše stařecká senilita a to kdo ví jestli. Nicméně v tomhle byznysu tohle funguje i když  třeba máte jen sakra kliku a vypadne z vás  pouze jedna jediná těžkotonážní pecka. Pokud ano, máte do konce života-kariéry vystaráno, potažmo vás v tom horším případě čeká umělecká dráha s jedním hitem ala Nazareth a jejich Love Hurts. No ale však proč ne, pány to evidentně i tak docela baví, jak jsem měl sám možnost na vlastní oči vidět.

Je tohle tedy i Lanin případ a můžu se těšit, že jí uvidím za padesát let zpívat Video Games na otevírání nějakýho novýho supermarketu v Praze? Dokud se teda do tý doby neufetuje a nevysmaží, jak je to v této branži oblíbeným zvykem?

Je to docela dost dobře možný, avšak přesto je potřeba říci, že Born To Die není vůbec špatná deska, ba naopak. Docela vkusnej pop, podpořenej řadou chytlavejch melodií s textama  který mě nijak neurážej a občas v nich i problesknou celkem zajímavý myšlenky či pocity, který by se oné dotyčné snad i daly věřit jakožto autentické a ze života. Ačkoliv se o tom dá spíše s velkou pravděpodobností pochybovat.

Atmosféra celý desky je taková příjemně ponurá a melancholická, takže úplně ideální v tomhle ročním období, na juchání v létě u bazénu to opravdu není. Lanin hlas a projev fungujou na jedničku, což je pro mě docela příjemný překvapení. Sice nepředvádí žádnou hlasovou ekvilibristiku, ale ono někdy méně je více a naplno tak aspoň může vyniknout barva jejího hlasu, která je ať si kdo chce co chce říká výtečná. Těžko říct nakolik za to všechno můžou mašinky  ve studiu, ale v některých nových live vystoupeních ukázala, že na sobě docela zamakala (a měla proč, protože kvůli těm dřívějším měla z ostudy kabát)

Čili, pokud se z Lany opravdu nakonec stane jen rychlokvaška s jedním dlouhotrvanlivým hitem, lze jí aspoň přičíst k dobru, že mu na cestu do světa přibalila slušnou várku kvalitních popových písniček, které snad nikoho neurazí a vlastně jsou docela povedené. Lana Del Rey holt není Lady Gaga a její, repertoár nejsou stadionové dunivky. Hodí se spíš na hraní v potemnělých a zadumaných klubech. Sám jsem zvědavej, na kolik něco takovýho u ní může fungovat, jelikož na nějakou intelektuálku zrovna teda nevypadá. Ať to ale dopadne jakkoliv, její deseti tunama cukru posypané „..honey, is that true..“ mi bude v hlavě znít asi napořád…

The Black Keys – El Camino

Zdá se, že určitá latentní rasová předpojatost a hluboko zakořeněný stereotypy prostě fungujou a to teda ne že ne. A to alespoň tedy podvědomě v každým z nás, ať by si to onen dotyčný (například já) třeba připouštěl sebe míň. Tuhle desku jsem docela dlouho obcházel, jelikož jsem si kvůli jménu jejího interpreta představoval, že z ní na mě vybafne něco jako super mega hip hopová afroamerická banda, lehce parazitující na módních The Black Eyed Peas.

Pak se ale ukázalo, že se vlastně jedná o dva celkem bílé pány, hrající solidní dřevní rockovou muziku. A abychom ještě chvíli zůstali u těch barev, rozhodně nejde o žádný zelenáče, protože El Camino je už jejich sedmá deska a myslím, že asi můžu prozradit, že se jim podařil zásah…no jo no, do černýho.

Je v tom cejtit pořádnej nádech retra, stejně tak jako odér zaplivanýho baru na americko-mexický hranici. Smrad z cigar, zvětralá kořalka, laciný voňavky lehce opocený hispánský emigrantky vydělávající si na hamburger čím se zrovna namane. No ale hlavně z toho jde nekompromisní energie a stará dobrá touha po svobodě Made in USA.

Kvůli těmhle dojmům jsem se vrátil do časů desky Songs for the Deaf od Queens of the Stone Age (sakra, je to možný, že už to bude deset let?!). Proti týhle bandě jsou sice The Black Keys spořádaní slušňáci, to však ale neznamená, že by se do toho snad neuměli taky pořádně obout.

El Camino má stopáž tak akorát, jednotlivý tracky mají výborně vyrovnanou kvalitu a lze jen těžko odolat nutkání si při jejich poslechu alespoň trochu nepodupávat. Tahle muzika jede v řádně zatěžkaným rytmu, s tradiční švýcarskou spolehlivostí a přejede vás jako parní válec. Žádný přehnaný megalomanství, ale osvědčenej důraz na rytmiku a kytary, s tak akorát afektovanýma a špinavýma vokálama.

Abychom si teda rozuměli, tou vyrovnanou kvalitou mám na mysli, že je od začátku až do konce hodně vysoko a za chvíli máte pocit, že tuhle muziku znáte a máte ji rádi už pěknou řádku let. Za zmínku taky určitě stojí skvělý texty, který výslednej dojem naštěstí zbytečně nesrážej, což se občas bohužel stává.

Škoda, že jsem na tuhle desku narazil až na samým závěru loňskýho roku, protože by se bývala byla v mým žebříčku nejlepších loňských alb, jež jsem tu postupně uveřejňoval, vyšplhala nejspíš hodně vysoko. Čili trochu s křížkem po funuse, ale přece…jedna z nejlepších věcí loňskýho roku, která rozhodně stojí za poslech.