Stieg Larsson – The Girl Who Kicked the Hornet's Nest

Povídá se prý do třetice všeho dobrého. Ovšem také se říká, že méně je někdy více. Po přečtení kompletní Larssonovy trilogie to vypadá, že na ní pasuje spíše to druhé rčení. Co naplat, zkrátka dnes žijeme v době bublin a celá tahle maškaráda k nim také patří. Nechte Volvo v garáži, cestu do Ikei odložte…severský zázrak se bohužel nekoná. Závěrečný díl celé trilogie plynule navazuje na události předchozí knihy a dál tak rozvíjí švédskou bondovku, do které se celá série po zcela jinak laděném prvním dílu tak trochu překvapivě přetransformovala. Podivuhodně se v ní mísí tamní problémy s imigrací, poválečné politické reálie, policie a tajné služby, svět počítačových hackerů, momentky ze žurnalistického prostředí a na ne posledním místě také erotika. Lze jen s velkými obtížemi určit, co že je vlastně tentokrát onou hlavní dějovou linií. Larsson se sice umně tváří, že by jí mělo být pokračování v pátrání po minulosti hlavní hrdinky Lisbeth Salander a odhalování nekončící řady jejích tajemství. Jenže to tak docela neplatí. A to z toho prostého důvodu, že tak nějak už není moc co odhalovat. Minulý díl nastínil a následně také, pravda trochu krkolomně, nakonec i odpověděl na téměř všechny otázky, jež se Salander týkaly a byly odhaleny skoro všechny nepravosti i jejich pachatelé. V prvních kapitolách této knihy do toho Larsson sice ještě narouboval spiknutí tajných služeb, ale s nějakými záhadami či tajnostmi už se příliš neobtěžoval. A tak ještě daleko předaleko před druhou polovinou románu v podstatě není co odhalovat a není příliš nad čím dumat, či se snad nedej bože nechat hryzat jakoukoliv nejistotou nebo napětím. Veškerý děj je redukovaný jen na to, aby byli co nejrychleji pochytáni a pozavíráni všichni bídáci a aby tu chuderu Lisbeth už konečně pustili na svobodu, kde může opět poskytovat různá dobrodiní společnosti. A ruku na srdce, hlavně také abychom už od ní proboha měli jednou provždy pokoj. Jelikož by tohle všechno bylo asi trochu málo na klasický Larssonův bichloidní rozsah knihy, musel chtě nechtě přidat i další výtečné ingredience. Na to naneštěstí doplatil novinář Blomkvist, jelikož jednou z těchto ingrediencí jsou jeho milostná dobrodružství a avantýry. Z kdysi neohroženého novináře a neúnavného čmuchala byl Blomkvist degradován na vymetače dámských ložnic většiny osazenstva tohoto příběhů a také na příležitostného pošťáka a poslíčka. Jestli něco Larssonovi neodpustím, tak je to právě to, jak zametl s potenciálem této výtečné postavy. Opravdu jsem se těšil, jaké další parádní záhady tento švédský Langdon bude v pokračováních prvního dílu řešit a namísto toho jsem se dočkal jen jakési ubohé autorovy sebeprojekce  toho, co by býval asi všechno rád ve své profesi zažil (a vlastně co já vím, třeba tomu tak opravdu i bylo). Další ingrediencí je jakési slepé rameno příběhu, jež se může směle rovnat tomu předchozímu z minulého dílu, kdy jsme sledovali Lisbeth, jak jí baví počítat rovnice a lelkovat u moře. Teď se zase pro změnu jedná o takový spin-off uvnitř série, kdy sledujeme osudy šéfredaktorky časopisu Millénium Eriky Berger a její cestu tam a zase zpátky v rámci švédského novinového trhu. Kupodivu se nakonec Larssonovi přeci jen podaří doklopýtat až na konec příběhu, všechny uzly rozmotat a zaplať pánbůh se všichni mají krásně a žijí šťastně až do smrti. Co by se dalo vyzdvihnout? Možná zajímavé srovnání v nahlížení na činnost státních orgánů, tajných služeb a jejich interakce s obyvateli. Kdyby se celý příběh odehrával v Americe, museli by hlavní hrdinové bojovat nejen s mafií a se zlými tajnými službami, ale velice pravděpodobně by do toho byl namočen také celý státní aparát a to by byl teprve ten správný ohňostroj. Ve Švédsku pro nás docela překvapivě stát působí jako ten hodný a společně s hlavními hrdiny zatočí se škůdci, kteří pořádali uvnitř jeho hájemství své nepěkné rejdy. Všechno tam šlape jako hodinky a pokud snad nějaký státní představitel, či instituce nefungují jak mají, nemá to nikdy dlouhého trvání a o to víc pak působí celková konstrukce švédské společnosti až pohádkově idylicky. Pasáž, ve které se ředitel divize švédské tajné služby pro ochranu ústavního pořádku upřímně strachuje o pověst tajné služby a je zdrcen porušováním práv (co si budeme namlouvat) asociálního živlu Salander státem, působí opravdu jako z jiného světa. A co takhle představit si, že by se něco podobného odehrávalo u nás, kde nikdo nevěří ani státu, ani policii, natož pak teprve tajným službám a vlastně ani těm novinářům, takže jakákoliv zápletka by musela působit tak směšně, že by se každý za břicho popadal. Co říci na závěr, přečtěte si první díl a opravdu pečlivě si rozmyslete, zda poté šáhnete i po zbylých dvou dílech. Je to sice pohodové čtení, ale zároveň názorně demonstruje to, že hranice mezi výtečným thrillerem a brakem může být až nebezpečně tenká a to i když jsou ze Švédska...

P. S. Výtečná parodie, která sedí jak víte co na hrnec…

Stieg Larsson – The Girl Who Played With Fire

Larsson mě první částí jeho trilogie Millenium namlsal až nebetyčně moc. A to asi neměl dělat, jelikož laťku si tím pro příště nastavil až proklatě vysoko. A ač to říkám nesmírně nerad, se svým druhým pokusem zůstal pod onou laťkou až zoufale nízko. Ale tak hezky po pořádku. Příběh volně navazuje na předchozí dění a tak se opět setkáváme téměř se všemi charaktery, jež nám Larsson představil ve své minulé knize. Vše se znovu odehrává na pozadí života fiktivního švédského investigativního časopisu Millenium. Novinář Blomkvist a asociální kvítko/zázračná dívka Lisbeth Salander se znovu dostávají do víru silně turbulentního dění a i tentokrát si Larsson bere na paškál muže, kteří nenávidí ženy. Přičemž konkrétně se jedná o muže, kteří jsou namočeni do organizovaného obchodu s prostitucí. Záměr jistě dobrý. Zatímco největší pozornost si v minulé knize užíval Blomkvist, na řadu teď přichází Lisbeth. Larsson pro nás dokořán odhrne závěs, jenž zakrýval její minulost a pomůže nám pochopit, jak a proč se z ní stala tak prapodivná existence. Současně s tím, se stíny této její minulosti fatálním způsobem protnou s případem vraždy novináře, který pro Millenium pracuje na knize o prostituci. Tato kniha se má stát silně výbušným materiálem vzhledem k tomu, že v ní mají být veřejnosti odhaleni filutové, mezi jinými soudci, novináři, policisté a další vybraní pánové, kteří se na tomto odsouzeníhodném byznysu podíleli či podílejí. Světe div se, hlavním podezřelým z vraždy nepohodlného novináře se stane právě Lisbeth. A tak se z dívky, která je tak úzkostlivě háklivá na své soukromí, paradoxně stane osoba, o kterou se začne zajímat celé Švédsko, které hltá každou pikantnost, jež se na ní podaří vyhrabat. A že toho není málo. Blomkvist se jako správný kamarád od počátku téměř sám proti všem pouští do pátrání za její očištění. Zápletka to není úplně špatná, jenže to provedení. Téměř vše co jsem vychvaloval u předchozího příběhu jakoby se z Larssonova tušeného talentu vytratilo kdovíkam. Celou třetinu knihy se neděje téměř nic co by stálo za řeč. Lisbeth si zajede do Karibiku, kde luští matematické rovnice, pak si s ní doma ve Švédsku zajdeme na nákupy a sledujeme její celkem vzrušující milostný život. Současně s tím se ve Stockholmu hrají škatulata hýbejte se a lehce před polovinou knihy to najednou všechno bouchne. Autorovi zničehonic přeskočí a všechno zamotá tak zběsile, že se z toho nakonec opět vymotá jen za pomoci těch nejnudnějších klišé jež tento žánr zná. Napětí už se nekrájí, ale je ho potřeba hledat pod mikroskopem, vaty má najednou Larsson na rozdávání a příběh často zabředává do popisu naprostých zbytečností. Každý nový zvrat vyvolává při nejlepším povzdech, v horším případě lehký úsměv. Muž který nenávidí ženy by asi mohl prohlásit, že je to všechno tím, že Blomkvist nedostal takový prostor jako minule a vše se točí hlavně okolo Lisbeth. Jenže po dočtení knihy je jasné, že v tomto případě je totálně nefunkční celá kostra knihy, která postrádá smysluplnou výstavbu. Zatímco minule příběh od začátku plynul a s každou kapitolou gradoval až k úplnému závěru, tentokrát se dá schéma vyjádřit asi takto: Nuda, pak blázinec a na závěr neodbytná otázka– nemělo tu náhodou být nějaké finále? Závěr je chabý jako obstrukční projevy českých poslanců a polehčující okolností snad může být jen to, že na dění zřejmě přímo navazuje poslední třetí část trilogie. Třeba si tu sílu tedy Larsson nechal až nakonec, kdo ví. Nicméně tahle část se mu skutečně příliš nepovedla a v podstatě jen těží z předchozí knihy a z toho, že čtenáře prostě zajímá, co se bude dál dít s jeho oblíbenými postavami. Trochu to připomíná současné kapely, jež zazáří se svým debutovým albem a všechny další placky jsou jen zoufalými pokusy navázat dál. Jenže to vyjde málokdy.

Florence + the Machine - Ceremonials

Pod tíhou mediální masáže přeci jen už lehce zatuchávající Lady Gaga, by jeden očekával, že právě tímto směrem se bude současná muzika v ženském podání primárně dál ubírat. Naštěstí jinak a přesto úspěšně dál tvoří a fungují i další zpěvačky. Jedním jménem za všechny může být třeba v současnosti všude úspěšně bodující  Adele. Vedle ní bych napočítal řadu jí podobně znějících zpěvaček, resp. těch jejichž tvorba se mi zdá hodně podobná. Osobně s tím žádný problém nemám, naopak tahle muzika je mi velmi blízká. Přesto jsem vždy příjemně potěšen, když se objeví kvalitní alternativa, která nabízí na první pohled sice jen další obměnu téhož, ale na ten další už přece jen nelze nevidět snahu prošlapat již tisíckrát prochozenou cestičku ještě o nějakých těch pár metrů dál. Přesně tím případem je pro mě Florence Welsch, jež pod značkou Florence + the Machine právě vydala nástupce své veleúspěšné prvotiny Lungs. Ta se setkala s velice pozitivním přijetím nejen u kritiky ale i u lidí, což už dnes také nebývá úplně běžná věc. Příčinou toho byla vedle nesmírně vyšperkované interpretace i neobvyklá pestrost celé desky, kde se střídaly megalomansky pojaté vícehlasy s intimněji laděnými popěvky a to celé dalo dohromady neskutečně výbušnou směsici, ke které se stále rád vracím. S ohledem na to jakým hlasem, pěveckou technikou a osobitou interpretací  tahle dáma disponuje, jsem si v podstatě ani nepřipouštěl, že by další deska mohla být špatná. Nástupce plící možná řadu fanoušků zklame z toho pohledu, že ona předchozí pestrost ustoupila silně do pozadí a na první pohled by se možná mohlo i zdát, že všechny songy na téhle desce se nehezky slévají v jeden dlouhej stejně znějící mnohohlasej chorál. Ovšem již při prvním poslechu na sebe minimálně první polovina desky upozorní nesmírně silnými melodiemi, které navíc opět bohatě těží s potencionálu Florence, jež zkrátka pořád umí. Druhé polovině desky jsem přicházel na chuť o notnou dobu déle, o to víc se mi teď ale možná líbí a sakumprásk dohromady Ceremonials poskytuje velice hluboký zážitek z velice procítěné muziky, ze které je tentokrát kromě zběsile pracujících plic cítit i niterný tlukot srdce. Vyzdvihnout pak musím také výborné texty, jež se mi líbily již na předchozí desce. Nezbývá než doufat, že se tahle muzika postupně dostane do mnohem širšího povědomí, protože si to rozhodně zaslouží.

Suzanne Collins - The Hunger Games

K téhle knize mě navedlo hned několik věcí najednou. Za prvé mě zarazilo její až podezřele vysoké hodnocení od zákazníků na stránkách Amazonu. Za druhé, na jejím přebalu můj oblíbenec Stephen King údajně prohlašuje, že ji při čtení nemohl odložit. A v neposlední řadě, jakkoliv to pro všechny ostatní asi žádný bůhví jaký argument nebude, nedávno mi prostě bubeník z mojí kapely řekl, ať si jí přečtu. Abych si hned nevyplýtval další Larssony, dal jsem hladovým hrám šanci. Pamatuju si ještě také, že se mi onen bubeník zmiňoval o tom, že mu angličtina v této knize připomínala Harryho Pottera a myslím, že tím docela uhodil hřebík na hlavičku. Paralelu s Harrym Potterem tu lze určitě najít, jelikož podobně i zde je pachatelkou žena, a také ona píše literaturu pro mladší čtenáře. Abyste tomu rozuměli, v knize se neobjeví ani jeden čaroděj, mudla, mozkomor či jiná podobná havěť (sova tam myslím je). Díky bohu tam nejsou ani upíři, jejichž současná popularita je pro mě velkou záhadou a doufám, že se tenhle prapodivný fenomén zase rychle sebere a vrátí se odkud přišel. Každopádně ještě chvíli počkejte, než dáte Hunger Games do rukou svým ratolestem, jež musí být po skončení Potterovské série řádně vyhládlé literárním půstem. Již po přečtení několika stránek je totiž poměrně zjevné, že tohle  asi nebude úplně běžná kniha pro děti. Paní Suzanne Collins nás zavádí do světa, jenž můžeme směle označit za sourozence těch, které známe z románů jako je Orwellovo 1984, Brave New World od Huxleyho či My od Zamjatina. Hlavní hrdinka, šestnácti-léta dívka Katniss, žije v jakési postapokalyptické verzi dnešní společnosti, konkrétně ve městě-zemi zvané Panem, kde si určitá skupina lidi podrobila a zotročila ty ostatní. Tito podrobení žijí na periférii města, jsou rozděleni na dvanáct částí (distriktů) od sebe vzájemně izolovaných, přičemž každý distrikt dodává vůdčímu centru (Capitolu) nějakou konkrétní věc. Jeden distrikt je čistě zemědělský, další vyrábí luxusní zboží, jiný zase těží uhlí atd. Jedno mají ale obyvatelé všech distriktů společné, jsou Capitolu vydáni zcela na milost. O historii této společnosti se dozvíme jen málo. Klíčovou informací ovšem je, že se cca před půl stoletím distrikty pokusily o vzpouru, jež se ale nezdařila a byla tvrdě potlačena. Aby Capitol průběžně demonstroval svou sílu a odradil distrikty od myšlenek na případné další vzpoury, připomíná se tato událost každý rok událostí nazvanou Hunger Games - ta má svou krutostí distrikty zastrašit a potupit zároveň. Jedná se o jakési gladiátorské hry, do nichž každý distrikt vyšle dva své zástupce, kteří mezi sebou bojují na život a na smrt. Hry končí ve chvíli, kdy zůstane pouze jeden přeživší vítěz. Ten pak pro svůj distrikt získá nejen velkou slávu, podobně asi jako kdyby Sparta vyhrála Ligu mistrů, ale také například zvýšené dávky jídla. Což není vůbec zanedbatelné ve světě, kde vám každým dnem hrozí smrt hladem. Celé hry jsou přenášeny v televizi a všichni obyvatelé Panemu nejsou ochuzeni o žádný moment. Až doposud by se asi jednalo o velice tuctovou story, nicméně čtenář nejspíš zpozorní, když je mu řečeno, že oněmi vybranými (tributes) a vyslanými do arény jsou děti – dívka a chlapec. Jedním z těchto vyslanců se stane i Katniss, jež svůj dosavadní život trávila převážně ilegálním lovem v lesích, aby uživila svou matku a mladší sestru. Celá ta myšlenka knihy mi přišla okamžitě naprosto geniální a podobně jako kolega King i já jsem knihu odkládal jen v nezbytných případech. Kniha slušně odsýpá, čte se jedním dechem  a rozhodně zde není nouze o napínavé momenty. Velice kladně hodnotím, že řada motivů knihy v sobě obsahuje jakoby v druhém plánu podařené odkazy na různá bolavá místa dnešního světa - vztah bohatých států vs. chudé země, vliv médií potažmo nasilí v nich, otázka hladu ve světě apod. Osobně mě však poněkud zklamala psychologie jednotlivých postav, jež se mi zdály až přespříliš ploché, nedodělané a jejich počínaní často nevěrohodné. Pokud se jedná o knihu pro děti,  asi by to nebyl až tak velký problém. Ale vzhledem ke značné brutalitě některých scén, bych Hunger Games pro děti příliš nedoporučoval. Oproti tomu se člověk mnohokrát neubrání dojmu z určité pře-kombinovanosti a docela mi vadilo, že si autorka až příliš často pomáhá s deus ex machinou, kdykoliv příběhu docházel dech. Také mě mrzí značná kusost v přístupu autorky k popisu světa knihy a jeho historie. Podobně jako u Larssona i zde mě ještě čekají další dva díly, takže jsem velice zvědav, jak se celé vyprávění bude vyvíjet dál. Je možné, že postavy ještě projdou nějakým vývojem, který mou kritiku nakonec zmírní a třeba i popis světa dostane větší prostor. Po prvním dílu to tedy vypadá na nápad s velkým potencionálem, ale nemůžu se ubránit dojmu, že ne zcela beze zbytku využitým.

P. S. Bude film...

Coldplay - Mylo Xyloto

Coldplay již mnozí pasovali na jakési nástupce U2 a způsob jakým se tato kapela globalizovala toto tvrzení zdá se jen potvrzuje. Došlo to tak daleko, že když slyším jejich název, automaticky mi naskočí regály před pokladnou v hypermarketu, no proč ne. Nehledě však na to kolik mega-stadionů ještě tahle kapela v budoucnu vyprodá, pro mě asi už navždy zůstanou tou zasněnou partičkou plachých chlapíků, jejichž písničky sice možná až nebezpečně balancují na hranici kýče, rozhodně mě však nenechaly chladným a tak nějak mi prostě mluvily z/do duše. Nicméně s Coldplay to mám asi podobně jako s českými Chinaski (zvláštní paralela). Na první dvě alba nedám dopustit, třetí ujde a ty další už mi neříkají zhola nic. Změnil jsem se já nebo oni? Říct, že Coldplay začali hrát špatnou muziku bych si nedovolil. Zkrátka jsme se jen na nějakém rozcestí rozešli a jdeme si každý svou cestou. To však neznamená, že bych tuhle kapelu úplně pustil ze zřetele či jí zatratil. Ono to hlavně ani nejde s ohledem na to, s jakou intenzitou se Coldplay podařilo proniknout snad do všech druhů médií a dokonale si je podmanit. Přesto mezi těmi všemi překrmenými a vyhypeovanými popovými prefabrikáty pro mě budou snad vždy to menší zlo. A kromě toho zvědavost mi jednoduše velí zjistit, zda náhodou již kluci nemají toho velkýho světa už plný zuby a nevrátili se zase na skok domů. Když jsem poprvé slyšel jejich nejnovější desku, se zřejmě jedním z nejdebilnějších  názvu v hudební historii - Mylo Xyloto, úplně jsem se těšil jak tuhle placku ztrhám. Za její prázdnost, prvoplánovost a vlastně úplnou zbytečnost. Hlava mi nakonec vychladla a tak se lynč alespoň pro tentokrát odkládá. Po bližším seznámení totiž musím chtě nechtě uznat, že v podstatě každá věc na tomhle albu má to, co Coldplay vždy zdobilo a co je konec konců asi i dostalo tam kde jsou. Chytlavé melodie, ucházející provedení a vokál Chrise Martina, pro který mám prostě slabost. Ze všeho nejvíc mi Mylo Xyloto asi připomíná třetí desku Coldplay X&Y. Jak náladou tak stavbou celého alba, kdy dvě-tři těžkotonážní rádiový válcovačky, které na nás budou podle mě tak minimálně dva roky řvát nonstop odevšad, doplňuje celý zástup dalších sice již asi méně hitových avšak pořád velice slušných písniček a celé to kupodivu docela drží pohromadě a funguje to. Coldplay nemůžou  za to, že prostě umí skládat nesmírně chytlavé hity (i když si asi docela často i tak trochu necitlivě půjčují odjinud). To že mě zase dostali jsem poznal, když jsem s nimi ve sprše jako v transu skandoval refrén k Paradise. Možná už si tuhle desku nikdy víc nepustím, možná mě naopak donutí zase víc poslouchat jejich první dva opusy. To však nic nemění na tom, že průšvih se nekoná a vlastně je z toho docela dost dobrá deska, která neurazí vás, vaší maminku, babičku a většinu tvůrců playlistů českých i světových rádií. A to už něco znamená přátelé...