Coldplay již mnozí pasovali na jakési nástupce U2 a způsob jakým se tato kapela globalizovala toto tvrzení zdá se jen potvrzuje. Došlo to tak daleko, že když slyším jejich název, automaticky mi naskočí regály před pokladnou v hypermarketu, no proč ne. Nehledě však na to kolik mega-stadionů ještě tahle kapela v budoucnu vyprodá, pro mě asi už navždy zůstanou tou zasněnou partičkou plachých chlapíků, jejichž písničky sice možná až nebezpečně balancují na hranici kýče, rozhodně mě však nenechaly chladným a tak nějak mi prostě mluvily z/do duše. Nicméně s Coldplay to mám asi podobně jako s českými Chinaski (zvláštní paralela). Na první dvě alba nedám dopustit, třetí ujde a ty další už mi neříkají zhola nic. Změnil jsem se já nebo oni? Říct, že Coldplay začali hrát špatnou muziku bych si nedovolil. Zkrátka jsme se jen na nějakém rozcestí rozešli a jdeme si každý svou cestou. To však neznamená, že bych tuhle kapelu úplně pustil ze zřetele či jí zatratil. Ono to hlavně ani nejde s ohledem na to, s jakou intenzitou se Coldplay podařilo proniknout snad do všech druhů médií a dokonale si je podmanit. Přesto mezi těmi všemi překrmenými a vyhypeovanými popovými prefabrikáty pro mě budou snad vždy to menší zlo. A kromě toho zvědavost mi jednoduše velí zjistit, zda náhodou již kluci nemají toho velkýho světa už plný zuby a nevrátili se zase na skok domů. Když jsem poprvé slyšel jejich nejnovější desku, se zřejmě jedním z nejdebilnějších názvu v hudební historii - Mylo Xyloto, úplně jsem se těšil jak tuhle placku ztrhám. Za její prázdnost, prvoplánovost a vlastně úplnou zbytečnost. Hlava mi nakonec vychladla a tak se lynč alespoň pro tentokrát odkládá. Po bližším seznámení totiž musím chtě nechtě uznat, že v podstatě každá věc na tomhle albu má to, co Coldplay vždy zdobilo a co je konec konců asi i dostalo tam kde jsou. Chytlavé melodie, ucházející provedení a vokál Chrise Martina, pro který mám prostě slabost. Ze všeho nejvíc mi Mylo Xyloto asi připomíná třetí desku Coldplay X&Y. Jak náladou tak stavbou celého alba, kdy dvě-tři těžkotonážní rádiový válcovačky, které na nás budou podle mě tak minimálně dva roky řvát nonstop odevšad, doplňuje celý zástup dalších sice již asi méně hitových avšak pořád velice slušných písniček a celé to kupodivu docela drží pohromadě a funguje to. Coldplay nemůžou za to, že prostě umí skládat nesmírně chytlavé hity (i když si asi docela často i tak trochu necitlivě půjčují odjinud). To že mě zase dostali jsem poznal, když jsem s nimi ve sprše jako v transu skandoval refrén k Paradise. Možná už si tuhle desku nikdy víc nepustím, možná mě naopak donutí zase víc poslouchat jejich první dva opusy. To však nic nemění na tom, že průšvih se nekoná a vlastně je z toho docela dost dobrá deska, která neurazí vás, vaší maminku, babičku a většinu tvůrců playlistů českých i světových rádií. A to už něco znamená přátelé...
Žádné komentáře:
Okomentovat