Pod tíhou mediální masáže přeci jen už lehce zatuchávající Lady Gaga, by jeden očekával, že právě tímto směrem se bude současná muzika v ženském podání primárně dál ubírat. Naštěstí jinak a přesto úspěšně dál tvoří a fungují i další zpěvačky. Jedním jménem za všechny může být třeba v současnosti všude úspěšně bodující
Adele. Vedle ní bych napočítal řadu jí podobně znějících zpěvaček, resp. těch jejichž tvorba se mi zdá hodně podobná. Osobně s tím žádný problém nemám, naopak tahle muzika je mi velmi blízká. Přesto jsem vždy příjemně potěšen, když se objeví kvalitní alternativa, která nabízí na první pohled sice jen další obměnu téhož, ale na ten další už přece jen nelze nevidět snahu prošlapat již tisíckrát prochozenou cestičku ještě o nějakých těch pár metrů dál. Přesně tím případem je pro mě
Florence Welsch, jež pod značkou Florence + the Machine právě vydala nástupce své veleúspěšné prvotiny
Lungs. Ta se setkala s velice pozitivním přijetím nejen u kritiky ale i u lidí, což už dnes také nebývá úplně běžná věc. Příčinou toho byla vedle nesmírně vyšperkované interpretace i neobvyklá pestrost celé desky, kde se střídaly megalomansky pojaté vícehlasy s intimněji laděnými popěvky a to celé dalo dohromady neskutečně výbušnou směsici, ke které se stále rád vracím. S ohledem na to jakým hlasem, pěveckou technikou a osobitou interpretací tahle dáma disponuje, jsem si v podstatě ani nepřipouštěl, že by další deska mohla být špatná. Nástupce plící možná řadu fanoušků zklame z toho pohledu, že ona předchozí pestrost ustoupila silně do pozadí a na první pohled by se možná mohlo i zdát, že všechny songy na téhle desce se nehezky slévají v jeden dlouhej stejně znějící mnohohlasej chorál. Ovšem již při prvním poslechu na sebe minimálně první polovina desky upozorní nesmírně silnými melodiemi, které navíc opět bohatě těží s potencionálu Florence, jež zkrátka pořád umí. Druhé polovině desky jsem přicházel na chuť o notnou dobu déle, o to víc se mi teď ale možná líbí a sakumprásk dohromady Ceremonials poskytuje velice hluboký zážitek z velice procítěné muziky, ze které je tentokrát kromě zběsile pracujících plic cítit i niterný tlukot srdce. Vyzdvihnout pak musím také výborné texty, jež se mi líbily již na předchozí desce. Nezbývá než doufat, že se tahle muzika postupně dostane do mnohem širšího povědomí, protože si to rozhodně zaslouží.
Pod tíhou mediální masáže přeci jen už lehce zatuchávající Lady Gaga, by jeden očekával, že právě tímto směrem se bude současná muzika v ženském podání primárně dál ubírat. Naštěstí jinak a přesto úspěšně dál tvoří a fungují i další zpěvačky. Jedním jménem za všechny může být třeba v současnosti všude úspěšně bodující Adele. Vedle ní bych napočítal řadu jí podobně znějících zpěvaček, resp. těch jejichž tvorba se mi zdá hodně podobná. Osobně s tím žádný problém nemám, naopak tahle muzika je mi velmi blízká. Přesto jsem vždy příjemně potěšen, když se objeví kvalitní alternativa, která nabízí na první pohled sice jen další obměnu téhož, ale na ten další už přece jen nelze nevidět snahu prošlapat již tisíckrát prochozenou cestičku ještě o nějakých těch pár metrů dál. Přesně tím případem je pro mě Florence Welsch, jež pod značkou Florence + the Machine právě vydala nástupce své veleúspěšné prvotiny Lungs. Ta se setkala s velice pozitivním přijetím nejen u kritiky ale i u lidí, což už dnes také nebývá úplně běžná věc. Příčinou toho byla vedle nesmírně vyšperkované interpretace i neobvyklá pestrost celé desky, kde se střídaly megalomansky pojaté vícehlasy s intimněji laděnými popěvky a to celé dalo dohromady neskutečně výbušnou směsici, ke které se stále rád vracím. S ohledem na to jakým hlasem, pěveckou technikou a osobitou interpretací tahle dáma disponuje, jsem si v podstatě ani nepřipouštěl, že by další deska mohla být špatná. Nástupce plící možná řadu fanoušků zklame z toho pohledu, že ona předchozí pestrost ustoupila silně do pozadí a na první pohled by se možná mohlo i zdát, že všechny songy na téhle desce se nehezky slévají v jeden dlouhej stejně znějící mnohohlasej chorál. Ovšem již při prvním poslechu na sebe minimálně první polovina desky upozorní nesmírně silnými melodiemi, které navíc opět bohatě těží s potencionálu Florence, jež zkrátka pořád umí. Druhé polovině desky jsem přicházel na chuť o notnou dobu déle, o to víc se mi teď ale možná líbí a sakumprásk dohromady Ceremonials poskytuje velice hluboký zážitek z velice procítěné muziky, ze které je tentokrát kromě zběsile pracujících plic cítit i niterný tlukot srdce. Vyzdvihnout pak musím také výborné texty, jež se mi líbily již na předchozí desce. Nezbývá než doufat, že se tahle muzika postupně dostane do mnohem širšího povědomí, protože si to rozhodně zaslouží.
Žádné komentáře:
Okomentovat