Povídá se prý do třetice všeho dobrého. Ovšem také se říká, že méně je někdy více. Po přečtení kompletní Larssonovy trilogie to vypadá, že na ní pasuje spíše to druhé rčení. Co naplat, zkrátka dnes žijeme v době bublin a celá tahle maškaráda k nim také patří. Nechte Volvo v garáži, cestu do Ikei odložte…severský zázrak se bohužel nekoná. Závěrečný díl celé trilogie plynule navazuje na události předchozí knihy a dál tak rozvíjí švédskou bondovku, do které se celá série po zcela jinak laděném prvním dílu tak trochu překvapivě přetransformovala. Podivuhodně se v ní mísí tamní problémy s imigrací, poválečné politické reálie, policie a tajné služby, svět počítačových hackerů, momentky ze žurnalistického prostředí a na ne posledním místě také erotika. Lze jen s velkými obtížemi určit, co že je vlastně tentokrát onou hlavní dějovou linií. Larsson se sice umně tváří, že by jí mělo být pokračování v pátrání po minulosti hlavní hrdinky Lisbeth Salander a odhalování nekončící řady jejích tajemství. Jenže to tak docela neplatí. A to z toho prostého důvodu, že tak nějak už není moc co odhalovat. Minulý díl nastínil a následně také, pravda trochu krkolomně, nakonec i odpověděl na téměř všechny otázky, jež se Salander týkaly a byly odhaleny skoro všechny nepravosti i jejich pachatelé. V prvních kapitolách této knihy do toho Larsson sice ještě narouboval spiknutí tajných služeb, ale s nějakými záhadami či tajnostmi už se příliš neobtěžoval. A tak ještě daleko předaleko před druhou polovinou románu v podstatě není co odhalovat a není příliš nad čím dumat, či se snad nedej bože nechat hryzat jakoukoliv nejistotou nebo napětím. Veškerý děj je redukovaný jen na to, aby byli co nejrychleji pochytáni a pozavíráni všichni bídáci a aby tu chuderu Lisbeth už konečně pustili na svobodu, kde může opět poskytovat různá dobrodiní společnosti. A ruku na srdce, hlavně také abychom už od ní proboha měli jednou provždy pokoj. Jelikož by tohle všechno bylo asi trochu málo na klasický Larssonův bichloidní rozsah knihy, musel chtě nechtě přidat i další výtečné ingredience. Na to naneštěstí doplatil novinář Blomkvist, jelikož jednou z těchto ingrediencí jsou jeho milostná dobrodružství a avantýry. Z kdysi neohroženého novináře a neúnavného čmuchala byl Blomkvist degradován na vymetače dámských ložnic většiny osazenstva tohoto příběhů a také na příležitostného pošťáka a poslíčka. Jestli něco Larssonovi neodpustím, tak je to právě to, jak zametl s potenciálem této výtečné postavy. Opravdu jsem se těšil, jaké další parádní záhady tento švédský Langdon bude v pokračováních prvního dílu řešit a namísto toho jsem se dočkal jen jakési ubohé autorovy sebeprojekce toho, co by býval asi všechno rád ve své profesi zažil (a vlastně co já vím, třeba tomu tak opravdu i bylo). Další ingrediencí je jakési slepé rameno příběhu, jež se může směle rovnat tomu předchozímu z minulého dílu, kdy jsme sledovali Lisbeth, jak jí baví počítat rovnice a lelkovat u moře. Teď se zase pro změnu jedná o takový spin-off uvnitř série, kdy sledujeme osudy šéfredaktorky časopisu Millénium Eriky Berger a její cestu tam a zase zpátky v rámci švédského novinového trhu. Kupodivu se nakonec Larssonovi přeci jen podaří doklopýtat až na konec příběhu, všechny uzly rozmotat a zaplať pánbůh se všichni mají krásně a žijí šťastně až do smrti. Co by se dalo vyzdvihnout? Možná zajímavé srovnání v nahlížení na činnost státních orgánů, tajných služeb a jejich interakce s obyvateli. Kdyby se celý příběh odehrával v Americe, museli by hlavní hrdinové bojovat nejen s mafií a se zlými tajnými službami, ale velice pravděpodobně by do toho byl namočen také celý státní aparát a to by byl teprve ten správný ohňostroj. Ve Švédsku pro nás docela překvapivě stát působí jako ten hodný a společně s hlavními hrdiny zatočí se škůdci, kteří pořádali uvnitř jeho hájemství své nepěkné rejdy. Všechno tam šlape jako hodinky a pokud snad nějaký státní představitel, či instituce nefungují jak mají, nemá to nikdy dlouhého trvání a o to víc pak působí celková konstrukce švédské společnosti až pohádkově idylicky. Pasáž, ve které se ředitel divize švédské tajné služby pro ochranu ústavního pořádku upřímně strachuje o pověst tajné služby a je zdrcen porušováním práv (co si budeme namlouvat) asociálního živlu Salander státem, působí opravdu jako z jiného světa. A co takhle představit si, že by se něco podobného odehrávalo u nás, kde nikdo nevěří ani státu, ani policii, natož pak teprve tajným službám a vlastně ani těm novinářům, takže jakákoliv zápletka by musela působit tak směšně, že by se každý za břicho popadal. Co říci na závěr, přečtěte si první díl a opravdu pečlivě si rozmyslete, zda poté šáhnete i po zbylých dvou dílech. Je to sice pohodové čtení, ale zároveň názorně demonstruje to, že hranice mezi výtečným thrillerem a brakem může být až nebezpečně tenká a to i když jsou ze Švédska...
P. S. Výtečná parodie, která sedí jak víte co na hrnec…
Žádné komentáře:
Okomentovat