25 nejlepších alb roku 2011 - část 3. (05-01)

část 1. (25-16)

část 2. (15-06)

část 3. (05-01)

25 nejlepších alb roku 2011 - část 2. (15-06)

část 1. (25-16)

část 2. (15-06)

část 3. (05-01)

25 nejlepších alb roku 2011 - část 1. (25-16)

Několikrát jsem si v průběhu tohoto roku s jistou dávkou nervozity říkal, že je to letos s tou muzikou nějaký slabý a s kvalitou desek to jde od desítí k pěti. Když už se teda objeví něco novýho a zajímavýho, tak je to nakonec většinou jen rychlokvaška na jedno použití, která rychle upadne do zapomnění. Naštěstí když to tak rekapituluju, zas taková katastrofa to letos vlastně nebyla. Kromě několika hodně slušných prvotin od zatím málo či vůbec známých interpretů se nakonec přeci jen urodila i celá řada desek, které snad, doufejme, obstojí v neúprosné zkoušce času se ctí a bude i později důvod se k nim vracet. Nabízím vám tedy svůj výber desek, které mě v letošním roce zaujaly ze všeho nejvíc.

část 1. (25-16)

část 2. (15-06)

část 3. (05-01)

Stieg Larsson – The Girl Who Kicked the Hornet's Nest

Povídá se prý do třetice všeho dobrého. Ovšem také se říká, že méně je někdy více. Po přečtení kompletní Larssonovy trilogie to vypadá, že na ní pasuje spíše to druhé rčení. Co naplat, zkrátka dnes žijeme v době bublin a celá tahle maškaráda k nim také patří. Nechte Volvo v garáži, cestu do Ikei odložte…severský zázrak se bohužel nekoná. Závěrečný díl celé trilogie plynule navazuje na události předchozí knihy a dál tak rozvíjí švédskou bondovku, do které se celá série po zcela jinak laděném prvním dílu tak trochu překvapivě přetransformovala. Podivuhodně se v ní mísí tamní problémy s imigrací, poválečné politické reálie, policie a tajné služby, svět počítačových hackerů, momentky ze žurnalistického prostředí a na ne posledním místě také erotika. Lze jen s velkými obtížemi určit, co že je vlastně tentokrát onou hlavní dějovou linií. Larsson se sice umně tváří, že by jí mělo být pokračování v pátrání po minulosti hlavní hrdinky Lisbeth Salander a odhalování nekončící řady jejích tajemství. Jenže to tak docela neplatí. A to z toho prostého důvodu, že tak nějak už není moc co odhalovat. Minulý díl nastínil a následně také, pravda trochu krkolomně, nakonec i odpověděl na téměř všechny otázky, jež se Salander týkaly a byly odhaleny skoro všechny nepravosti i jejich pachatelé. V prvních kapitolách této knihy do toho Larsson sice ještě narouboval spiknutí tajných služeb, ale s nějakými záhadami či tajnostmi už se příliš neobtěžoval. A tak ještě daleko předaleko před druhou polovinou románu v podstatě není co odhalovat a není příliš nad čím dumat, či se snad nedej bože nechat hryzat jakoukoliv nejistotou nebo napětím. Veškerý děj je redukovaný jen na to, aby byli co nejrychleji pochytáni a pozavíráni všichni bídáci a aby tu chuderu Lisbeth už konečně pustili na svobodu, kde může opět poskytovat různá dobrodiní společnosti. A ruku na srdce, hlavně také abychom už od ní proboha měli jednou provždy pokoj. Jelikož by tohle všechno bylo asi trochu málo na klasický Larssonův bichloidní rozsah knihy, musel chtě nechtě přidat i další výtečné ingredience. Na to naneštěstí doplatil novinář Blomkvist, jelikož jednou z těchto ingrediencí jsou jeho milostná dobrodružství a avantýry. Z kdysi neohroženého novináře a neúnavného čmuchala byl Blomkvist degradován na vymetače dámských ložnic většiny osazenstva tohoto příběhů a také na příležitostného pošťáka a poslíčka. Jestli něco Larssonovi neodpustím, tak je to právě to, jak zametl s potenciálem této výtečné postavy. Opravdu jsem se těšil, jaké další parádní záhady tento švédský Langdon bude v pokračováních prvního dílu řešit a namísto toho jsem se dočkal jen jakési ubohé autorovy sebeprojekce  toho, co by býval asi všechno rád ve své profesi zažil (a vlastně co já vím, třeba tomu tak opravdu i bylo). Další ingrediencí je jakési slepé rameno příběhu, jež se může směle rovnat tomu předchozímu z minulého dílu, kdy jsme sledovali Lisbeth, jak jí baví počítat rovnice a lelkovat u moře. Teď se zase pro změnu jedná o takový spin-off uvnitř série, kdy sledujeme osudy šéfredaktorky časopisu Millénium Eriky Berger a její cestu tam a zase zpátky v rámci švédského novinového trhu. Kupodivu se nakonec Larssonovi přeci jen podaří doklopýtat až na konec příběhu, všechny uzly rozmotat a zaplať pánbůh se všichni mají krásně a žijí šťastně až do smrti. Co by se dalo vyzdvihnout? Možná zajímavé srovnání v nahlížení na činnost státních orgánů, tajných služeb a jejich interakce s obyvateli. Kdyby se celý příběh odehrával v Americe, museli by hlavní hrdinové bojovat nejen s mafií a se zlými tajnými službami, ale velice pravděpodobně by do toho byl namočen také celý státní aparát a to by byl teprve ten správný ohňostroj. Ve Švédsku pro nás docela překvapivě stát působí jako ten hodný a společně s hlavními hrdiny zatočí se škůdci, kteří pořádali uvnitř jeho hájemství své nepěkné rejdy. Všechno tam šlape jako hodinky a pokud snad nějaký státní představitel, či instituce nefungují jak mají, nemá to nikdy dlouhého trvání a o to víc pak působí celková konstrukce švédské společnosti až pohádkově idylicky. Pasáž, ve které se ředitel divize švédské tajné služby pro ochranu ústavního pořádku upřímně strachuje o pověst tajné služby a je zdrcen porušováním práv (co si budeme namlouvat) asociálního živlu Salander státem, působí opravdu jako z jiného světa. A co takhle představit si, že by se něco podobného odehrávalo u nás, kde nikdo nevěří ani státu, ani policii, natož pak teprve tajným službám a vlastně ani těm novinářům, takže jakákoliv zápletka by musela působit tak směšně, že by se každý za břicho popadal. Co říci na závěr, přečtěte si první díl a opravdu pečlivě si rozmyslete, zda poté šáhnete i po zbylých dvou dílech. Je to sice pohodové čtení, ale zároveň názorně demonstruje to, že hranice mezi výtečným thrillerem a brakem může být až nebezpečně tenká a to i když jsou ze Švédska...

P. S. Výtečná parodie, která sedí jak víte co na hrnec…

Stieg Larsson – The Girl Who Played With Fire

Larsson mě první částí jeho trilogie Millenium namlsal až nebetyčně moc. A to asi neměl dělat, jelikož laťku si tím pro příště nastavil až proklatě vysoko. A ač to říkám nesmírně nerad, se svým druhým pokusem zůstal pod onou laťkou až zoufale nízko. Ale tak hezky po pořádku. Příběh volně navazuje na předchozí dění a tak se opět setkáváme téměř se všemi charaktery, jež nám Larsson představil ve své minulé knize. Vše se znovu odehrává na pozadí života fiktivního švédského investigativního časopisu Millenium. Novinář Blomkvist a asociální kvítko/zázračná dívka Lisbeth Salander se znovu dostávají do víru silně turbulentního dění a i tentokrát si Larsson bere na paškál muže, kteří nenávidí ženy. Přičemž konkrétně se jedná o muže, kteří jsou namočeni do organizovaného obchodu s prostitucí. Záměr jistě dobrý. Zatímco největší pozornost si v minulé knize užíval Blomkvist, na řadu teď přichází Lisbeth. Larsson pro nás dokořán odhrne závěs, jenž zakrýval její minulost a pomůže nám pochopit, jak a proč se z ní stala tak prapodivná existence. Současně s tím, se stíny této její minulosti fatálním způsobem protnou s případem vraždy novináře, který pro Millenium pracuje na knize o prostituci. Tato kniha se má stát silně výbušným materiálem vzhledem k tomu, že v ní mají být veřejnosti odhaleni filutové, mezi jinými soudci, novináři, policisté a další vybraní pánové, kteří se na tomto odsouzeníhodném byznysu podíleli či podílejí. Světe div se, hlavním podezřelým z vraždy nepohodlného novináře se stane právě Lisbeth. A tak se z dívky, která je tak úzkostlivě háklivá na své soukromí, paradoxně stane osoba, o kterou se začne zajímat celé Švédsko, které hltá každou pikantnost, jež se na ní podaří vyhrabat. A že toho není málo. Blomkvist se jako správný kamarád od počátku téměř sám proti všem pouští do pátrání za její očištění. Zápletka to není úplně špatná, jenže to provedení. Téměř vše co jsem vychvaloval u předchozího příběhu jakoby se z Larssonova tušeného talentu vytratilo kdovíkam. Celou třetinu knihy se neděje téměř nic co by stálo za řeč. Lisbeth si zajede do Karibiku, kde luští matematické rovnice, pak si s ní doma ve Švédsku zajdeme na nákupy a sledujeme její celkem vzrušující milostný život. Současně s tím se ve Stockholmu hrají škatulata hýbejte se a lehce před polovinou knihy to najednou všechno bouchne. Autorovi zničehonic přeskočí a všechno zamotá tak zběsile, že se z toho nakonec opět vymotá jen za pomoci těch nejnudnějších klišé jež tento žánr zná. Napětí už se nekrájí, ale je ho potřeba hledat pod mikroskopem, vaty má najednou Larsson na rozdávání a příběh často zabředává do popisu naprostých zbytečností. Každý nový zvrat vyvolává při nejlepším povzdech, v horším případě lehký úsměv. Muž který nenávidí ženy by asi mohl prohlásit, že je to všechno tím, že Blomkvist nedostal takový prostor jako minule a vše se točí hlavně okolo Lisbeth. Jenže po dočtení knihy je jasné, že v tomto případě je totálně nefunkční celá kostra knihy, která postrádá smysluplnou výstavbu. Zatímco minule příběh od začátku plynul a s každou kapitolou gradoval až k úplnému závěru, tentokrát se dá schéma vyjádřit asi takto: Nuda, pak blázinec a na závěr neodbytná otázka– nemělo tu náhodou být nějaké finále? Závěr je chabý jako obstrukční projevy českých poslanců a polehčující okolností snad může být jen to, že na dění zřejmě přímo navazuje poslední třetí část trilogie. Třeba si tu sílu tedy Larsson nechal až nakonec, kdo ví. Nicméně tahle část se mu skutečně příliš nepovedla a v podstatě jen těží z předchozí knihy a z toho, že čtenáře prostě zajímá, co se bude dál dít s jeho oblíbenými postavami. Trochu to připomíná současné kapely, jež zazáří se svým debutovým albem a všechny další placky jsou jen zoufalými pokusy navázat dál. Jenže to vyjde málokdy.

Florence + the Machine - Ceremonials

Pod tíhou mediální masáže přeci jen už lehce zatuchávající Lady Gaga, by jeden očekával, že právě tímto směrem se bude současná muzika v ženském podání primárně dál ubírat. Naštěstí jinak a přesto úspěšně dál tvoří a fungují i další zpěvačky. Jedním jménem za všechny může být třeba v současnosti všude úspěšně bodující  Adele. Vedle ní bych napočítal řadu jí podobně znějících zpěvaček, resp. těch jejichž tvorba se mi zdá hodně podobná. Osobně s tím žádný problém nemám, naopak tahle muzika je mi velmi blízká. Přesto jsem vždy příjemně potěšen, když se objeví kvalitní alternativa, která nabízí na první pohled sice jen další obměnu téhož, ale na ten další už přece jen nelze nevidět snahu prošlapat již tisíckrát prochozenou cestičku ještě o nějakých těch pár metrů dál. Přesně tím případem je pro mě Florence Welsch, jež pod značkou Florence + the Machine právě vydala nástupce své veleúspěšné prvotiny Lungs. Ta se setkala s velice pozitivním přijetím nejen u kritiky ale i u lidí, což už dnes také nebývá úplně běžná věc. Příčinou toho byla vedle nesmírně vyšperkované interpretace i neobvyklá pestrost celé desky, kde se střídaly megalomansky pojaté vícehlasy s intimněji laděnými popěvky a to celé dalo dohromady neskutečně výbušnou směsici, ke které se stále rád vracím. S ohledem na to jakým hlasem, pěveckou technikou a osobitou interpretací  tahle dáma disponuje, jsem si v podstatě ani nepřipouštěl, že by další deska mohla být špatná. Nástupce plící možná řadu fanoušků zklame z toho pohledu, že ona předchozí pestrost ustoupila silně do pozadí a na první pohled by se možná mohlo i zdát, že všechny songy na téhle desce se nehezky slévají v jeden dlouhej stejně znějící mnohohlasej chorál. Ovšem již při prvním poslechu na sebe minimálně první polovina desky upozorní nesmírně silnými melodiemi, které navíc opět bohatě těží s potencionálu Florence, jež zkrátka pořád umí. Druhé polovině desky jsem přicházel na chuť o notnou dobu déle, o to víc se mi teď ale možná líbí a sakumprásk dohromady Ceremonials poskytuje velice hluboký zážitek z velice procítěné muziky, ze které je tentokrát kromě zběsile pracujících plic cítit i niterný tlukot srdce. Vyzdvihnout pak musím také výborné texty, jež se mi líbily již na předchozí desce. Nezbývá než doufat, že se tahle muzika postupně dostane do mnohem širšího povědomí, protože si to rozhodně zaslouží.

Suzanne Collins - The Hunger Games

K téhle knize mě navedlo hned několik věcí najednou. Za prvé mě zarazilo její až podezřele vysoké hodnocení od zákazníků na stránkách Amazonu. Za druhé, na jejím přebalu můj oblíbenec Stephen King údajně prohlašuje, že ji při čtení nemohl odložit. A v neposlední řadě, jakkoliv to pro všechny ostatní asi žádný bůhví jaký argument nebude, nedávno mi prostě bubeník z mojí kapely řekl, ať si jí přečtu. Abych si hned nevyplýtval další Larssony, dal jsem hladovým hrám šanci. Pamatuju si ještě také, že se mi onen bubeník zmiňoval o tom, že mu angličtina v této knize připomínala Harryho Pottera a myslím, že tím docela uhodil hřebík na hlavičku. Paralelu s Harrym Potterem tu lze určitě najít, jelikož podobně i zde je pachatelkou žena, a také ona píše literaturu pro mladší čtenáře. Abyste tomu rozuměli, v knize se neobjeví ani jeden čaroděj, mudla, mozkomor či jiná podobná havěť (sova tam myslím je). Díky bohu tam nejsou ani upíři, jejichž současná popularita je pro mě velkou záhadou a doufám, že se tenhle prapodivný fenomén zase rychle sebere a vrátí se odkud přišel. Každopádně ještě chvíli počkejte, než dáte Hunger Games do rukou svým ratolestem, jež musí být po skončení Potterovské série řádně vyhládlé literárním půstem. Již po přečtení několika stránek je totiž poměrně zjevné, že tohle  asi nebude úplně běžná kniha pro děti. Paní Suzanne Collins nás zavádí do světa, jenž můžeme směle označit za sourozence těch, které známe z románů jako je Orwellovo 1984, Brave New World od Huxleyho či My od Zamjatina. Hlavní hrdinka, šestnácti-léta dívka Katniss, žije v jakési postapokalyptické verzi dnešní společnosti, konkrétně ve městě-zemi zvané Panem, kde si určitá skupina lidi podrobila a zotročila ty ostatní. Tito podrobení žijí na periférii města, jsou rozděleni na dvanáct částí (distriktů) od sebe vzájemně izolovaných, přičemž každý distrikt dodává vůdčímu centru (Capitolu) nějakou konkrétní věc. Jeden distrikt je čistě zemědělský, další vyrábí luxusní zboží, jiný zase těží uhlí atd. Jedno mají ale obyvatelé všech distriktů společné, jsou Capitolu vydáni zcela na milost. O historii této společnosti se dozvíme jen málo. Klíčovou informací ovšem je, že se cca před půl stoletím distrikty pokusily o vzpouru, jež se ale nezdařila a byla tvrdě potlačena. Aby Capitol průběžně demonstroval svou sílu a odradil distrikty od myšlenek na případné další vzpoury, připomíná se tato událost každý rok událostí nazvanou Hunger Games - ta má svou krutostí distrikty zastrašit a potupit zároveň. Jedná se o jakési gladiátorské hry, do nichž každý distrikt vyšle dva své zástupce, kteří mezi sebou bojují na život a na smrt. Hry končí ve chvíli, kdy zůstane pouze jeden přeživší vítěz. Ten pak pro svůj distrikt získá nejen velkou slávu, podobně asi jako kdyby Sparta vyhrála Ligu mistrů, ale také například zvýšené dávky jídla. Což není vůbec zanedbatelné ve světě, kde vám každým dnem hrozí smrt hladem. Celé hry jsou přenášeny v televizi a všichni obyvatelé Panemu nejsou ochuzeni o žádný moment. Až doposud by se asi jednalo o velice tuctovou story, nicméně čtenář nejspíš zpozorní, když je mu řečeno, že oněmi vybranými (tributes) a vyslanými do arény jsou děti – dívka a chlapec. Jedním z těchto vyslanců se stane i Katniss, jež svůj dosavadní život trávila převážně ilegálním lovem v lesích, aby uživila svou matku a mladší sestru. Celá ta myšlenka knihy mi přišla okamžitě naprosto geniální a podobně jako kolega King i já jsem knihu odkládal jen v nezbytných případech. Kniha slušně odsýpá, čte se jedním dechem  a rozhodně zde není nouze o napínavé momenty. Velice kladně hodnotím, že řada motivů knihy v sobě obsahuje jakoby v druhém plánu podařené odkazy na různá bolavá místa dnešního světa - vztah bohatých států vs. chudé země, vliv médií potažmo nasilí v nich, otázka hladu ve světě apod. Osobně mě však poněkud zklamala psychologie jednotlivých postav, jež se mi zdály až přespříliš ploché, nedodělané a jejich počínaní často nevěrohodné. Pokud se jedná o knihu pro děti,  asi by to nebyl až tak velký problém. Ale vzhledem ke značné brutalitě některých scén, bych Hunger Games pro děti příliš nedoporučoval. Oproti tomu se člověk mnohokrát neubrání dojmu z určité pře-kombinovanosti a docela mi vadilo, že si autorka až příliš často pomáhá s deus ex machinou, kdykoliv příběhu docházel dech. Také mě mrzí značná kusost v přístupu autorky k popisu světa knihy a jeho historie. Podobně jako u Larssona i zde mě ještě čekají další dva díly, takže jsem velice zvědav, jak se celé vyprávění bude vyvíjet dál. Je možné, že postavy ještě projdou nějakým vývojem, který mou kritiku nakonec zmírní a třeba i popis světa dostane větší prostor. Po prvním dílu to tedy vypadá na nápad s velkým potencionálem, ale nemůžu se ubránit dojmu, že ne zcela beze zbytku využitým.

P. S. Bude film...

Coldplay - Mylo Xyloto

Coldplay již mnozí pasovali na jakési nástupce U2 a způsob jakým se tato kapela globalizovala toto tvrzení zdá se jen potvrzuje. Došlo to tak daleko, že když slyším jejich název, automaticky mi naskočí regály před pokladnou v hypermarketu, no proč ne. Nehledě však na to kolik mega-stadionů ještě tahle kapela v budoucnu vyprodá, pro mě asi už navždy zůstanou tou zasněnou partičkou plachých chlapíků, jejichž písničky sice možná až nebezpečně balancují na hranici kýče, rozhodně mě však nenechaly chladným a tak nějak mi prostě mluvily z/do duše. Nicméně s Coldplay to mám asi podobně jako s českými Chinaski (zvláštní paralela). Na první dvě alba nedám dopustit, třetí ujde a ty další už mi neříkají zhola nic. Změnil jsem se já nebo oni? Říct, že Coldplay začali hrát špatnou muziku bych si nedovolil. Zkrátka jsme se jen na nějakém rozcestí rozešli a jdeme si každý svou cestou. To však neznamená, že bych tuhle kapelu úplně pustil ze zřetele či jí zatratil. Ono to hlavně ani nejde s ohledem na to, s jakou intenzitou se Coldplay podařilo proniknout snad do všech druhů médií a dokonale si je podmanit. Přesto mezi těmi všemi překrmenými a vyhypeovanými popovými prefabrikáty pro mě budou snad vždy to menší zlo. A kromě toho zvědavost mi jednoduše velí zjistit, zda náhodou již kluci nemají toho velkýho světa už plný zuby a nevrátili se zase na skok domů. Když jsem poprvé slyšel jejich nejnovější desku, se zřejmě jedním z nejdebilnějších  názvu v hudební historii - Mylo Xyloto, úplně jsem se těšil jak tuhle placku ztrhám. Za její prázdnost, prvoplánovost a vlastně úplnou zbytečnost. Hlava mi nakonec vychladla a tak se lynč alespoň pro tentokrát odkládá. Po bližším seznámení totiž musím chtě nechtě uznat, že v podstatě každá věc na tomhle albu má to, co Coldplay vždy zdobilo a co je konec konců asi i dostalo tam kde jsou. Chytlavé melodie, ucházející provedení a vokál Chrise Martina, pro který mám prostě slabost. Ze všeho nejvíc mi Mylo Xyloto asi připomíná třetí desku Coldplay X&Y. Jak náladou tak stavbou celého alba, kdy dvě-tři těžkotonážní rádiový válcovačky, které na nás budou podle mě tak minimálně dva roky řvát nonstop odevšad, doplňuje celý zástup dalších sice již asi méně hitových avšak pořád velice slušných písniček a celé to kupodivu docela drží pohromadě a funguje to. Coldplay nemůžou  za to, že prostě umí skládat nesmírně chytlavé hity (i když si asi docela často i tak trochu necitlivě půjčují odjinud). To že mě zase dostali jsem poznal, když jsem s nimi ve sprše jako v transu skandoval refrén k Paradise. Možná už si tuhle desku nikdy víc nepustím, možná mě naopak donutí zase víc poslouchat jejich první dva opusy. To však nic nemění na tom, že průšvih se nekoná a vlastně je z toho docela dost dobrá deska, která neurazí vás, vaší maminku, babičku a většinu tvůrců playlistů českých i světových rádií. A to už něco znamená přátelé...

Niall Ferguson – The Ascent Of Money

Kdo by neměl rád peníze, že. Člověk je bere jako nutnost, bez které se neobejde a v podstatě je sotva kdy dovede úplně zcela pustit ze zřetele. Peníze samozřejmě můžeme také proklínat a vinit je  z ledajaké špatnosti či příčiny všeho zla na tomto světě obecně. Nicméně peníze nejsou jen ty hezké papírky a otravné mince. Skrývá se za nimi také úžasný příběh vzestupu naší civilizace, jehož hnacím motorem se staly a do dnešní doby jím stále jsou. Po této fascinující cestě nás ve své další knize doprovází superstar anglofonního vysokoškolského světa Niall Ferguson a jako vždy to stojí za to. Kniha je rozdělena na několik kapitol, které se chronologicky zabývají vznikem a etablováním různých finančních produktů. Dozvíme se tak nejen o vzniku a vývoje bankovnictví, pojišťovnictví či dalších přeci jen známějších finančních záležitostí. Na škodu rozhodně není ani podívat se trochu podrobněji i na to, co se vlastně skrývá za pojmy, o kterých sice denně slýcháme  v televizi, ale možná ne vždy máme úplně jasno, o co že se přesně jedná. Řeč je například o věcech jako jsou hedgeové fondy, obligace, akciové trhy, defaulty apod. Ferguson po celou dobu názorně demonstruje, jaké změny ve společnosti příchod a fungování těchto produktů vyvolaly a jak jí dovedly zase o notný kus dál. Je docela na zamyšlení, nakolik se těmto věcem naprosto zásadního významu věnuje naše školství. Co se tedy alespoň mé zkušenosti týče, o podobných věcech jsem se tedy minimálně před nástupem na vysokou školu dozvídal téměř minimálně. Těžko pak člověka mohou překvapit dosti tristní výsledky výzkumů, které se zaobírají finanční gramotností naší populace. A přitom se zdá, že právě dnes jsou podobné znalosti důležitější dříve než kdykoliv jindy. Nebyl by to Ferguson, aby nepřišel ve své knize také s nějakou tou hodnotnou nástavbou. Tak jako ani u jeho ostatních knih, ani zde se autor neomezil na pouhý suchý historický exkurz a i tentokrát přichází s vlastními cennými myšlenkami. Proto mě asi úplně ze všeho nejvíc na této knize oslovil její doslov, ve kterém se Ferguson zamýšlí nejen na budoucí rolí peněz a finančních produktů v naší společnosti, ale také přináší svůj pohled na nedávnou a v podstatě dodnes se vlekoucí finančně-hospodářskou krizi. Podle mého názoru velice přesně identifikuje její hlavní příčiny a souvislosti, které k těmto problémům vedly a důrazně apeluje na to, abychom se byli schopni poučit do budoucna. Opakování chyb se totiž v tomto případě může šeredně vymstít, jak ostatně ukazuje na některých příkladech z minulosti. Fungování a vývoj finančních trhů dává do souvislosti s evoluční teorií a i když uznává, že taková paralela nemůže být zcela přesná, přesto ji nahlíží jako zřejmě nejvhodnější způsob, jak se na zdánlivě chaotický finanční vesmír dívat. Přestože kniha vyšla již v roce 2008, dají se její závěry až s podivuhodnou přesností  aplikovat na současný ekonomický vývoj nejen v USA ale i v Evropě. A nerad to říkám, ale zatím to vypadá, že jsme se tedy příliš mnoho ze svých chyb neponaučili.

Stieg Larsson – The Girl With The Dragon Tattoo

Něco zajímavého vytvořit a pak si umřít. Tento trochu morbidní návod jak zajistit slávu svému dílu, byť většinou nedobrovolně,  následovalo již odnepaměti mnoho umělců a zdá se, že to stále funguje. Jedním z nejaktuálnějších případů potvrzující tuto praxi, je právě švédský fenomén  Stieg Larsson a jeho románová trilogie Millenium. Ta si s drtivou silou podmanila knižní žebříčky po celém světě a Švédi si tak mohou připsat další z mnoha zářezů na pažbě při vývozu svých kulturních výdobytků do světa, o Ikee nemluvě. Nabízí se samozřejmě otázka, zda by takový úspěch následoval  i kdyby autor předčasně neskonal.  Po přečtení první části trilogie se odvažuji říci že velice pravděpodobně ano. Larsson je brilantní vypravěč a jak už to v tomto žánru bývá obvyklé, autor na nic nečeká a čtenáře ihned vrhne do vroucího děje. Švédský novinář Blomkvist dostane přes prsty za to, že se pokoušel šťourat tam, kde neměl. Při své práci zkřižil cestu se švédským magnátem, jehož se snažil usvědčit z různých nekalých činností. Ovšem ne nadarmo se radí, že had se nemá dráždit bosou nohou a tak Blomkvist, jelikož nakonec není před soudem schopen dostatečně prokázat svá obvinění, odchází s ostudou, povinností zaplatit vysokou pokutu a odkroutit si čtvrt roku ve fešáckém švédském vězení. V tom mu do života vpadne výstřední stařík, jeden z bývalých kapitánů švédského průmyslu, jenž Blomkvita požádá o splnění velice bizarního a zdánlivě neřešitelného úkolu. Pokusit se objasnit vraždu, která se v jeho rodině udála před čtyřiceti lety a vrhla na její další fungování temný stín. Blomkvist nakonec nabídku neochotně přijímá a to ani ne tak kvůli velice lukrativním odměně, ale hlavně za slib přístupu k informacím, jež by mohly očistit jeho jméno a přeci jen zlomit vaz jeho protivníkovi. Během pátrání ve velice rozrostlé průmyslnické rodinně Vangerů vycházejí na světlo stále více překvapující informace a příběh nabírá na obrátkách. Napětí je dávkováno konstantně, ne jako u Dana Browna a jeho do omrzení opakujících se cliffhangerů. Po chvilce si zamilujete nejen všechny postavy, ale v neposlední řadě i samotné Švédsko, které pro našince působí takřka až pohádkově a to i navzdory nekalostem, které postupně vyjdou najevo. Stieg Larsson nezahlcuje čtenáře podružnými informacemi, téměř všechny části příběhu mají na sebe nějakou návaznost a vyprávění tak má neustále velice svižný spád, jenž vám téměř nedovolí přestat číst. Ve chvíli kdy by 98% autorů příběh s fanfárou ukončilo, Stieg Larsson pokračuje dál, aniž by knihu násilně natahoval a dál čtenáře válcuje až do velkého finále. Je radost číst tuto knihu, která sice nepřichází ve všech směrech s bůh ví jakou originalitou, ale zato z ní čiší čirá radost ze psaní a řemeslná zručnost, jež by mohli Larssonovi závidět leckteří jiní autoři bestsellerů. Těším se na další díly a jsem velice zvědav i na film podle této knihy (remake původního švédského filmu), o jehož hudební doprovod se postaral můj oblíbenec Trent Reznor.

Mariusz Szczygiel – Gottland

Knihu polského spisovatele Mariusze Szczygiela - Gottland jsem měl vyhlédnutou poměrně dlouho dobu, ale do rukou se mi dostala teprve až v době, kdy se již o ní začalo u nás velice hlasitě mluvit a šly na ní chvály ze všech stran. Soudě podle jejího názvu jsem se zprvu mylně domníval, že se asi jedná o nějaký humorně laděný kulturo-obyčejo-cestopis, ve kterém jeho polský autor přináší jistě nespočet vtipných poznatků o České republice, jimž se pak doma v Polsku budou moci jeho krajané hezky z plných plic zasmát. Nicméně o to větší pak bylo mé překvapení, když jsem Gottland skutečně rozečetl. Vtipné historky o českém maloměšťáctví, provinčnosti a prapodivných zvycích malého národa za Krkonošema, který ne a ne vrátit čmajznuté Těšínsko, se rozhodně nekonají. Místo toho je čtenáři servírováno několik sond do životních příběhů známých a i méně známých Čechů. Namátkou Baťa, Kubišová, Baarová a nebo autor Stalinova pomníku v Praze. Jakoby mimoděk se na pozadí životních příběhů těchto lidí odvíjí onen autorův původní záměr, totiž zprostředkovat lidem v Polsku (a nakonec nejen jim) pohled na Česko a jeho obyvatele, který by nepodléhal zakořeněným stereotypům, jež o nás panují a které o sobě ostatně dost často a rádi sami úspěšně šíříme. Výsledkem je skutečně pozoruhodná výpověď o naší společnosti a kniha tak nejspíš právem vyvolala značný rozruch, díky němuž u nás autor vešel úspěšně do širšího povědomí. Což se potvrdilo vydáním jeho další knihy na české téma Udělej si ráj. Gottland vítězí hned na několika frontách zároveň. Szcygiel vypráví příběhy svých hrdinů nesmírně zručně a poutavě (nedávno v televizi přirovnal svou techniku vyprávění ke striptýzu, kdy postupně odhaluje další a další časti oděvu a čtenáře neustále držet v napětí). Za zmínku jistě stojí také to, že ačkoliv mělo jít původně o edukaci Poláků, sám jsem se ocitl v pozici téměř nepoučeného čtenáře, pokud se jedná o životní osudy některých známých lidí v knize popisovaných a to se tedy nepovažuji za nějakého kulturního analfabeta. Nejpodstatnější ovšem je, že se Sczygielovi opravdu podařilo přinést velice zajímavý portrét české společnosti v několika minulých desetiletích a přitom vlastně jakoby mimoděk. Szczygiel nehodnotí, nekádruje, neporovnává ji s těmi ostatními a nevnáší tak do celku své subjektivní představy, které by ho deformovaly a znehodnocovaly. Zcela výstižné je tak asi hodnocení Gottlandu od Bohumila Pečínky, redaktora Reflexu: „Po přečtení několika kapitol pochopíte jedno: tu knihu by nemohl napsat český autor. Snaží se objekty svého popisu pochopit, aniž by je obhajoval.“ I na toto téma hovořil autor knihy v televizi, když přirovnal své bádání k práci entomologů, kteří také nijak nehodnotí zástupce hmyzí říše jež se jim dostanou pod ruce. Oni je jen studují a popisují, hodnotit je není jejich úkolem. Nezbývá než souhlasit.

Kasabian – Velociraptor!

Pamatuju si, jak mě kdysi jejich první eponymní album uzemnilo. Také si vzpomínám na konec klipu k výborné písni Club Foot, právě z tohoto alba, kde se objeví věnování Janu Palachovi. Že si zrovna mladá britská kapela vybere tuto osobnost a vlastně už vůbec ten samotný fakt, že o jeho činu vědí, mě velice (příjemně) překvapil. No a do třetice, loni jsem se dal v jedné pražské hospodě do náhodné řeči s mladou Britkou, která mi o sobě tvrdila, že chodila s frontmanem Kasabian Thomasem Meighanem. Tuto poslední informaci samozřejmě musím brát s lehkou rezervou, nicméně faktem je, že ke Kasabian jsem choval vždy poměrně vřelý vztah. Jejich druhá deska Empire mě bavila snad ještě víc než ta první a dost mě mrzelo její poměrně chladné přijetí ze strany kritiky. Ta si naopak pochvalovala třetí a zatím předposlední album Kasabian West Rider Pauper Lunatic Asylum. No a to zase nijak zvlášť nepřirostlo k srdci mě...Ačkoliv se na něm dají najít velice vydařené kousky, jako celek jsme si prostě vzájemně nesedli. Na Veliciraptora! jsem se těšil opravdu moc a doufal jsem, že se kapela vrátí ke svým kořenům a pokusí se třeba o nějaké koncepční album, které by víc drželo pohromadě a nebylo jen sbírkou tu výborných, tu průměrnějších písní. Naneštěstí se vyplnilo spíš to druhé a Velociraptor! dál kráčí ve šlépějích svého předchůdce. Objevují se tu opět skvělé počiny.  Nejvíc mi k srdci přirostla hymnická věc Days Are Forgotten, jejíž refrén jsem docela dlouho nemohl dostat z hlavy, či v oparu absintových výparů vznášející se La Fee Verte, jež jako by se vynořila z časů Beatles a zlatého věku omamných látek. Ke kořenům se Velociraptor! nakonec přeci jen vrací v tom smyslu, že podobně jako v případě první desky Kasabian, i zde dost výrazně vyčnívá první polovina alba nad tou druhou. Ta po několika posleších nudí již do té míry, že se člověka musí ptát, zda by se Kasabian neměli možná vybodnout na natáčení desek a jestli by raději neměli vydávat pouze kratší epíčka. První půlka se ale opravdu povedla a kdo ví, třeba to do pětice všeho dobrého už konečně Kasabian rozseknou.

Haruki Murakami – The Wind-Up Bird Chronicle

Z Murakamiho se v posledních několika letech stala literární ikona, která jakoby zastupovala japonskou literaturu u nás, přičemž její ostatní představitele asi neprávem zakrývá.  Na druhou stranu ale zároveň možná i řadu lidí naopak donutí se porozhlédnout i po těch ostatních. Patří dnes k dobrému tónu Murakamiho znát a jeho popularita již dosáhla takových rozměrů, že se zákonitě, jak už to tak v podobných případech bývá , začínají jako houby po dešti množit i lidé, kteří ho již mají plné zuby a považují ho za silně přeceňovaného autora.  Bez problému se přidám k té konformnější většině, jelikož jsem si zatím užil každou Murakamiho knihu, která se mi dostala do ruky. Román The Wind-Up Bird Chronicle zatím česky nevyšel, nicméně na západě je v různých žebříčkách řazen mezi to vůbec nejlepší od Murakamiho. V podstatě hned za i u nás nesmírně populární Norské dřevo, které se nedávno dočkalo i podle mě velice slušného filmového zpracování. Právě s Norským dřevem (a je to případ i většiny ostatních Murakamiho knih) sdílí tento román pro někoho možná až příliš mnoho společných prvků.  Opět sledujeme osudy mladého japonského muže, který působí do značné míry jako outsider ve společnosti, která si docela potrpí na uniformitu a tak automaticky vzniká velice zajímavé napětí.  To je okořeněno jakoby předem prohraným rebelstvím proti této společnosti, jenž je často symbolizováno bojem hlavního hrdiny o dívku, která taky zrovna úplně nezapadá. V případě Wind-Up Bird Chronicle navíc Murakami přidává plnými hrstmi různé tajemné až magické prvky, o které jsme zůstali u Norského dřeva ochuzeni, ale které jsou naopak hojně zastoupeny v dalších Murakamiho románech.  Hrdina románu Toru Okada se bez jakéhokoliv varování dostane do víru velice podivných událostí, na jejichž počátku jsou jeden zvláštní nevyžádaný telefonát jisté tajemné dámy a Toruův zatoulaný kocour, jehož se Toru  rozhodne jít hledat. Následně nato má Toru utrum se svým dosavadním až příliš všedním a nezajímavým životem a nestačí se divit, co že se to kolem něho děje a jaké podivné existence mu zničehonic vstupují do života a něco po něm chtějí. Právě tato nečekaná a bizarní setkání jsou většinou těmi nejlepšími momenty v celé knize. Ochuzeni nezůstaneme ani o, pro Murakamiho také celkem tradiční, exkurzi do ne zas až tak dávné kontroverzní japonské minulosti, která v jeho románech stále žije a nepřestává ovlivňovat jejich hrdiny. The Wind-Up Bird Chronicle je poměrně rozsáhlý román, který ve velkém balení nabízí hojně všechno to staré, dobré a osvědčené, co mám na Murakamim rád, i když zároveň taky nepřináší nic zvláštního navíc, což ale příliš nevadí.

Radiohead - TKOL RMX 123456

Proti remixům jsem měl odjakživa docela odměřený postoj. Zejména asi proto, že jsem je ve většině případech považoval jen za pouhou bezmyšlenkovitou onanii (která trvá v případě jednoho tracku minimálně takových deset minut), jež bezostyšně parazituje na práci někoho jiného a ve finále mi jen kazí dojmy z originálu, aniž by mě to čímkoliv obohatilo. Dalším důvodem bylo také to, že si poměrně těžko zvykám na něco nového a tak se zuby nehty držím mých oblíbených desek-písní v té podobě, v jaké původně vznikly a v jaké jsem se je naučil mít rád. Proč vlastně tahle úvaha. Při poslechu aktuální desky remixů věcí z posledního alba Radiohead - The King Of Limbs (o které se postarali mimo jiné třeba Caribou nebo Jamie xx) si říkám, že to vlastně vůbec nezní špatně a že mě některé ty remixy baví opravdu hodně. I zde se najdou tracky, které na mě působí jako prázdná bezmyšlenkovitá vykrádačka, ale na druhou stranu se tu objevují i takové, které dávají původním písním docela jiný rozměr a posouvají je někam, kde si už říkám, která že verze je vlastně lepší. Po celkovém poslechu této desky mě už v podstatě ani nemrzí, že The King Of Limbs natočili Radiohead tak trestuhodně krátké. Ve spojení s touto sbírkou si už na délku playlistu rozhodně stěžovat nemůžu. TKOL RMX 123456 řadím hned vedle zremixované desky Year Zero (Y34RZ3R0R3M1X3D) od Nine Inch Nails z roku 2007. Ta obsahuje remixy písní z původního alba Year Zero, které kapela předhodila k přetvoření svým fanouškům na internet. Remixů se tehdy sešlo doopravdy hodně a ty nejlepší NIN vybrali právě na Y34RZ3R0R3M1X3D. Vzniklo tak celkem překvapivě dílko, které se v mých očích-uších může směle rovnat původnímu Year Zero, přičemž ho možná v lecčems i předčí.

 

 

 

 

 

Stephen King - It

Pokud jsem se u předchozí Kingovy knihy zmiňoval o jeho chronické grafomanii, není pro to asi výmluvnějšího příkladu, než jeho román z roku 1986, legendární It - bible všech milovníků Kinga a hororu obecně. Více než tisíc stran dlouhá bichle je skutečně olbřímí dílo, které mnozí, včetně mě, považují za vrchol v jeho nesmírně rozsáhlé tvorbě. Dost často ho znají i ti, kteří s Kingem ještě neměli přímo tu čest (zejména díky filmu, který jsem tedy zatím neviděl) a klaun Pennywise se už v podstatě stal součástí popkultury. King na obrovském prostoru rozehrává velkolepý příběh, který se odehrává ve fiktivním městě Derry (stát Maine), dějišti i řady dalších Kingových románů, jehož předobrazem se stalo město Bangor, jedno z míst kde King žije se svou rodinou. Sledujeme osudy skupiny sedmi dětí, které si předsevzaly poměrně smělý úkol - porazit zlo. To si v Derry kdysi v dávných dobách našlo svůj domov a  povětšinou pouze tiše spí a projevuje se jen minimálně. Jenže pravidelně, přibližně po čtvrt století dlouhých přestávkách, se It probouzí, aby se nasytilo a načerpalo nové síly. Páchá pak v Derry hrůzné věci, především pak násilí na dětech. Osudnou se ale nakonec stane klaunovi Pennywiseovi, který ono nepojmenovatelné zlo - It nejčastěji zosobňuje, vražda mladšího bratra jednoho z hlavních hrdinů románu. Ten okolo sebe shromáždí oněch sedm malých hrdinů, které spojuje to, že se s It osobně setkali, i když každé v jiné z jeho mnoha podob. Děti si začnou říkat Losers, ve svých běžných životech jsou většinou outsidery a kromě It je pronásledují a šikanují také jejich starší spolužáci. Nakonec se dětem podaří s vypětím všech sil It porazit, nebo si to alespoň myslely a z celého srdce v to doufaly. Ovšem It se znovu probudilo k životu a opět šíří v nebohém městě zkázu a utrpění. Po dalším čtvrt století jsou tedy nyní již dospělí hrdinové povoláni zpět jediným z nich, který v tomto městě zůstal žít i po odchodu všech ostatních. Důvodem k jejich návratu je splnění dávné přísahy, že pokud se It vrátí, postaví se mu společně znovu. Příběh se odehrává především ve dvou hlavních časových rovinách, ale nejen v nich. Obě sledují přípravy na střetnutí s It a následně i jeho průběh. Jedna linie popisuje osudy dětí a druhá jejich návrat do Derry po letech.. Dospělí hrdinové se společně se čtenářem postupně seznamují s dávnými událostmi svého dětství, jelikož poté co odešli z Derry, zahalila jejich vzpomínky téměř kompletní amnézie. Vyprávění z původně velice pozvolného tempa postupně graduje až k dalšímu, snad již finálnímu střetnutí s It.

Je asi jen na vás, jak se na tuto knihu budete dívat. Buď vás po čase otráví její neskutečně široký záběr, plný nespočtu vedlejších mini příběhů, doplňující dvě hlavní dějové linie. A nebo si budete užívat obdivuhodnou imaginaci krále hororu, který ve své nejlepší formě dokázal stvořit celý nový vesmír, jehož jednotlivé prvky propojil tak zručně a neotřele, že vám nezbyde nic jiného, než se jen zcela položit do proudu jeho bezbřehé imaginace a nechat se zcela pohltit úžasně krásným příběhem, který vůbec nestárne a ohromuje již několikátou generaci čtenářů. Řadím se do té druhé skupiny. It sice má i své mouchy, jedno jeho místo mě vyloženě irituje a samotné finále příběhu možná ne zcela odpovídá očekávání, které ve čtenáři postupně nabyde do obrovských rozměrů. Platí zde ale otřepané rčení o tom, že cesta občas bývá hodnotnější než  cíl samotný. Vše je totiž bohatě vykoupeno úžasnou fantazií a celkovým bohatstvím celého románu, který jen těžko snese srovnání s čímkoliv obdobným. Z vrcholu vede cesta většinou bohužel už jen dolů. It, společně se ságou The Dark Tower jsou tím pomyslným vrcholem v tvorbě krále hororu.

Austra - Feel It Break

Krize sem, krize tam, všude kam se podíváš. A v poslední době si při vybírání toho co si pustím do sluchátek říkám, že hospodářství potažmo finance zdaleka nejsou jedinými oblastmi, které krizí momentálně trpí. Všechno už tu bylo, všechno se vzájemně vykrádá. Málo kterou novou desku si člověk, poté co ji několikrát protočí, pustí třeba i po měsíci znovu v kuse. Jako vyžvejkaná žvejkačka se zahodí a jde se pro novou. U debutu tohoto kanadského projektu, který na sebe letos upoutal značnou pozornost a sklízí ovace na všech frontách, jsem po prvotním nadšení předpokládal stejný scénář. A skutečně to tak i zprvu vypadalo. Před prázdninami jsem s touto deskou strávil poměrně hodně času, ale pak skoro nadobro zmizela z mého zorného pole. Ale světe div se, v září zavítal tento objev sezóny do matičky Prahy a mě nezbylo, než překonat svou nechuť k návštěvám koncertů, kde se hraje tento typ muziky. Předpokládal jsem totiž, že koncerty kde se hraje elektronika, jsou prostě moc chladné a navíc že na těchto koncertech vokalisti těžko podají výkon, na který jsem zvyklý z vypiplaných a případně zásahy mašinek vycizelovaných desek. Férově musím uznat, že jsem se do značné míry mýlil a na podobné akce asi zavítám i v budoucnu. Rockovému koncertu se to sice energii nevyrovná a člověk si tak nezatrsá, ale i tak to má šťávu. No a zpěvačka Katie Stelmanis také překvapila. Sem tam jí to sice samozřejmě ujelo, ale rozhodně se nestalo, že by mi dojmy z CD nějak výrazně pokazila, jak jsem se původně obával. Podle mě obstála se ctí. Byl to právě tento koncert, který mě přinutil si Feel It Break opět sem tam pouštět a baví mě to snad ještě víc než předtím. Silné melodie, emocemi nabitá muzika, které dominuje perfektní vokál. Některé motivy jsou tak návykové, že se jich jen tak nezbavíte. Není to tedy sice bůh ví jak originální, ale je to sakra dobrá muzika, která dokazuje, že dobré a kvalitní nápady občas i předčí inovátorství všeho druhu. Austra napovídají, že s tou krizí to zas až tak horké vlastně nebude.

Stephen King - Full Dark, No Stars

Častokrát narážím na názory, že Stephen King je jakožto nesoudný grafoman v některých svých knihách zkrátka a dobře k neučtení. Asi mi nezbývá než souhlasit. King vás zkrátka neochudí o nic a vytváří uvnitř svých románů nespočet minizápletek, které pro další děj mají jen minimální a často i vůbec žádný význam. Samy o sobě většinou nejsou tyto minipříběhy špatné, ale člověk se prostě nemůže zbavit dojmu, že jde jen o pouhou vatu, která ještě navíc narušuje tempo a otupuje napětí. Chápu, že někoho to může vyloženě dráždit. Já osobně jsem si na to už asi v podstatně zvyknul a nemám s tím žádný větší problém. Nicméně sám musím uznat, že když se mi dostane do rukou některá z Kingových povídkových sbírek, je to přeci jen rozdíl. Vata často odpadne, příběh má větší spád a napětí je o něco silnější. Odvrácenou stranou však může být to, že po přečtení Kingovy povídky jste hladoví a těžko se vám s oním příběhem loučí. Každopádně Kingovy povídky mají vždy něco do sebe. A ta jejich nejčerstvější sbírka nazvaná : Full Dark, No Stars mě potěšila obzvlášť. První povídka svou délkou připomíná spíše kratší novelu a zavede nás na americký venkov, do oblasti velkých farem dvacátých let minulého století a vypráví příběh farmáře, který se nemíní smířit s nápadem své ženy na opuštění jeho milované farmy a přesídlení se do města. Nejspíš asi tušíte, jak to vyřeší, nicméně podstatné je právě až to, co se bude dít později. Další povídka nám přiblíží svéráznou pomstu fiktivní americké spisovatelky, která se stala obětí znásilnění. Tato povídka se mi líbila asi úplně nejvíc, je to zřejmě nejnapínavější a nejpoutavější příběh v této sbírce. Třetí poněkud krátká povídka, lehce atypická zejména svým pro mě trochu nečekaným koncem-nekoncem, je svéráznou Kingovou variací na faustovské téma. A konečně poslední povídka nás má přesvědčit o tom, že někdy je dobré dát na svůj instinkt a nechat některé otázky raději nezodpovězené. Ačkoliv jak se to vezme. Všechny povídky mají společný motiv temnoty v lidských duších, která je často zdá se prostě neproniknutelná a pokud člověka ovládne zcela, není téměř pomoci. Ovšem naděje existuje vždy, tak jak tomu bývá téměř ve všech Kingových příbězích a tak i zde není černá úplně černá. Full Dark, No Stars je asi nejlepší sbírkou povídek od Kinga, kterou jsem zatím četl a nezbývá mi nic jiného, než jí všem vřele doporučit. Český vydavatel Kinga jí má ještě ve svých letošních edičních plánech, takže ideální dárek pod stromeček.