15. OH LAND - Oh Land
Další severský zářez, tentokrát z Dánska. Jak už to tak bývá, v rádiu mě nejprve zaujal singl a moc jsem ani nevěřil tomu, že by zbytek alba mohl být něco víc než jen vatička okolo. A to obzvlášť poté, co jsem si na youtube pouštěl její některá živá vystoupení této slečny a dost jsem se zhrozil. Jelikož milá Oh Land to bohužel vůbec nedávala. A to je ještě hodně mírné konstatování. Ale ať už je na tom tahle zpěvačka se zpíváním ve skutečnosti jakkoliv, či se při nahrávání jejího eponymního alba vyřádili všichni studioví Copperifieldi světa, jedno je jisté. Na desce samotné se to hemží svěžími a inteligentními popovými písněmi, které, na rozdíl od výplodů nekonečných zástupů jejích kolegyň, rozhodně nesplývají v jeden jediný a ten samý song.
14. HARD-FI - Killer Sounds
Známá ostrovní kapela letos přišla již se svou třetí deskou, která v podstatě nabízí úplně totéž, co ty předchozí. Hodně melodický věci, se silnými refrény, které se ideální hodí na hromadné koncertní skandování. Což jsou tedy na jednu stranu jejich největší devizy, ale zároveň také důvody, proč je tahle kapela pro některé lidi asi dost těžko skousnutelná. Do jisté míry asi oprávněně v tom vidí jen přízemní podbízivost a kalkul. Jakožto milovník chytlavých refrénu s tím samozřejmě nemám sebemenší problém, přímo naopak. Zdá se mi, že tentokrát do toho pánové přeci jen šlápli o něco víc než v minulosti a výsledkem je album plné pozitivní energie, která vás obzvlášť v podzimních pošmourných dnech vytrhne z chmurných myšlenek. Možná na ní nenajdeme typické radiové überhity, jako na těch předešlých, ale o to kompaktněji a vyrovnaněji Killer Sounds působí.
13. STAIND - Staind
Staind to vůbec nemají lehké. Pokud se třeba o Deftones
říká, že zůstávají nespravedlivě ve stínu žánrově spřízněných kapel jako jsou Korn,
Linkin Park či třeba Limp Bizkit, tak o Staind to platí snad
dvojnásob. Stejně jako Deftones i oni produkují víceméně konstantně to nejlepší
co tento druh muziky nabízí, ale nikdy se jim zkrátka definitivně nepodařilo
prorazit ze škatulky pro fajnšmekry do širšího povědomí. Což je určitě škoda.
Osobně bych jim přál, aby se jim to přeci jen podařilo aspoň na stará kolena
právě s tímto albem. U mě rozhodně uspěli. Ačkoliv jejich starší tvorbu zas tak
do detailu úplně neznám, tohle album patří rozhodně ke špičce v žánru a kam
se na něj se svými posledními nahrávkami hrabou právě třeba takoví miláčci
médií jako Korn. Hodně tvrdá muzika, která však staví na poctivých a
nesmírně silných melodiích, vás vrátí do zlatých časů nu metalu někdy okolo roku 2002, ale přesto zní zcela moderně a svěže, aniž by si tahle kapela hrála na něco na co nemá. Či se snad sama sebe vykrádala.
12. NOEL GALLAGHER´S FLYING BIRDS - Noel Gallagher´s Flying Birds
Oasis už to sice mají nějaký ten pátek za sebou, ale
vlastně ne tak úplně docela. Oba hlavní motory i mozky této legendární britské
kapely totiž rozjely své vlastní hudební projekty a hraní se věnují dál. Řeč je
samozřejmě o bratrské dvojici Gallagherů. Po Liamovi, který svou další
budoucnost spojil s kapelou Beady Eyes a také s ní již vydal svou první
post-Oasis desku, nyní přichází se svou troškou do mlýna i starší Noel. Asi by
bylo bláhové očekávat, že by tahle deska mohla být nějak radikálně odlišná od
toho, čím byla charakteristická i tvorba Oasis. Ovšem do jisté míry tomu přeci
jen je. Noel se posouvá ještě mnohem blíže k popově laděným melodiím, které
jsou převážně poklidnějšího rázu. A vlastně tak demonstruje starou známou pravdu,
že hudebník který má čuch na chytlavé písňové motivy, si vlastně vystačí téměř
jen se svou kytarou a jakž takž kvalitním hlasem. Takže pak ani nemá potřebu experimentovat
s kdo ví jakými šílenostmi. Jednoduše stará dobrá popová hudebničina prodchnutá duchem nedávných
devadesátek. Ale taky nic víc za tím opravdu nehledejte.
11. ARCTIC MONKEYS - Suck It And See
Po obligátních dvou letech přichází britský fenomén Arctic Monkeys s svou již čtvrtou deskou a asi všichni s napětím čekali, kam že se tentokrát tahle kapela vydá. Jejich minulá deska Humbug totiž znamenala pro řadu jejich skalních fandů takový odklon od jejich dřívější muziky, že to docela dost z nich jen s mimořádnými obtížemi vydýchávali. Místo energické a pohodové muziky, jež jim zajistila obrovskou popularitu, a to zejména pak díky legendárním živelným koncertům, přišli tehdy tihle opičáci s až podezřele tajemným a zadumaným albem, jehož vznik výrazně ovlivnil jejich pobyt v USA a spolupráce s frontmanem Queens of the Stone Age Joshem Hommem. Noví Arctic Monkeys sice svou odvahou vnesli rozkol do tábora svých příznivců, ale na druhou stranu zase přilákali i hromadu nových. Suck It And See lze možná do jisté míry vidět jako pokus o spřátelení starších s těmi nově příchozími. Album už není zdaleka tak melancholické, ale zároveň se ani nekoná návrat do starých vysmátých časů. Výsledkem je sice asi nejmíň hitové album v historii téhle kapely, ale zároveň z něj vyzařuje nefalšovaná profesionalita a pocit, že tahle parta definitivně dospěla.
10. FLORENCE + THE MACHINE - Ceremonials
Florence Welch alias Florence + the Machine si to se svým debutovým albem hodně zavařila, protože se líbilo skoro úplně všem. Čili pravděpodobnost, že se jí na něj podaří stejně úspěšně navázat se zdála asi tak vysoká, jako že Michal David dostane cenu Grammy za celoživotní dílo. Florence ale překvapila a s prokletím druhých desek se vypořádala jako málo kdo. Je pravda, že Ceremonials již bohužel nepřekypuje takovou pestrostí jako předchozí Lungs a nese se hlavně v jedné a téže rovině. Ale proč ne, když to funguje více než dobře. Florence na nás valí chorálové smrště plné smyčců a a prim samozřejmě i nadále hraje její více než kvalitní hlasový projev. Některé věci z tohoto alba sice potřebují čas, než se vám úspěšně zahnízdí v hlavě, ale dohromady to ve finále funguje více než dobře. Temná ale hodně silná deska, která si vás podmaní dřív nebo později.
09. THE ANTLERS - Burst Apart
Americká indie formace The Antlers působí na první pohled
jako typický made in pitchfork produkt. Nic neříkající název kapely s
nezbytnou mašličkou v podobě obligátního "the" vepředu, prapodivný
obal který vypadá snad možná jako když si člověk zmožený chřipkou uplivne. Pak
už jen chybí, aby chudák posluchač po puštění takové desky zjistil, že se jedná
o neuposlouchatelnou alternativně-vyšinutou hovadinu, tvářící se jako dlouho
očekávaný spasitel současné hudební scény. Jenže ona ta muzika je překvapivě
skvělá. The Antlers natočili nesmírně sevřenou a city nasycenou desku, která
funguje nejlíp, když se pustí od začátku do konce, tak jak to má u správných alb konec konců být.
Minimalistické kompozice, které dohromady vytvářejí magickou atmosféru,
adekvátně doplňuje citlivý vokál a vzniká tak hodně emotivně působící celek.
Tohle je deska na dlouhé zimní večery, stejně tak jako na zadumané procházky
lesem v létě za největších veder. Ale nejlepší je asi jen zavřít oči, nechat jí
vás unášet kamsi a dovolit ji vyprávět její příběh.
08. INCUBUS - If Not Now, When?
Pokud jsem u alba od Cut Copy psal o tom, že se
nevyplácí zatracovat některé desky příliš brzy, tak pro tuhle placku to snad
platí ještě stonásobně víc. Incubus mám hodně rád a to i přesto, že jejich
poslední deska (téměř) za nic nestála. Když jsem ale poprvé slyšel jejich
novinku If Not Now, When?, napadlo mě, že se snad už definitivně
pomátli. Kapela jejíž poznávacím znamením byly energické kytarové vypalovačky,
přišla s pomalými, ubulenými cajdáky, které by se nedaly omluvit ani nahráváním
přímo na apríla. Nerozuměl jsem tomu a dle vzkazů fanoušků na jejich last.fm
profilu, jsem nebyl zdaleka jediný. To že jsem si nedávno pustil tohle album
ještě jednou, byl spíš projev zvráceného masochismu, jenže stalo se něco
podivnýho. Kompletně všechny songy jako bych znal odjakživa a skoro nazpaměť a
najednou to všechno, sám nevím proč, fungovalo. Jako by snad ani žádné jejich
předchozí desky neexistovaly a tohle byli ti pravý Incubus a nikdy jinak. To co
se mi na začátku zdálo jako kýčovitej pokus o intelektuálnější muziku, než co
dělala tahle kapela dřív, najednou zněli docela opravdově a uvěřitelně. Takže
ve finále můžu kapele vytknout asi jedinou věc. A tou je ve světle nových
událostí absolutně nepatřičnej název. Spoléhat se na první dobrou, se může
někdy šeredně nevyplatit a u mě to tentokrát opravdu chtělo hodně dlouhou dobu
zrání. If not then, now?
07. DARKNESS FALLS - Alive In Us
A opět vzhůru na sever a zase pro změnu do Dánská. Na tuhle dvojici jsem narazil více méně úplně náhodou, díky jejich singlu Josephine, jehož tísnivě naléhavá atmosféra a nálada mi vyplnily několik podzimních dní. Když jsem pak hledal nějaké informace o této kapele, moc toho k nalezení vlastně nebylo. A to jednoduše proto, že těmto dvěma dámám se ještě příliš nepodařilo prosadit mimo domovské Dánsko. Což je dost škoda, protože z toho co jsem letos slyšel, patří určitě k tomu nejlepšímu. Opravdu doufám, že tohle debutové album nezapadne, protože je vážně výborné. Severský chlad se tedy rozhodně nezapře, ale tak nějak všude z toho čouhá jakási všudypřítomná naděje a světlo na konci tunelu. Holky zpívají výborně, album nikde zbytečně nedrhne a aniž by to vadilo celku, jednotlivé písně jsou celkem pestré a v žádném případě monotónní. Nechtěl bych být ten, kdo vybírá singly z této desky, protože přestože má každá věc něco do sebe, nejlíp asi funguje společně s těmi okolo. Celé to zní překvapivě kompaktně a vyspěle, na to že se jedná o debut. Zdá se, že ze Skandinávie se pomalu stává takový nový Třinec na mapě hudební Evropy...
06. KATY B - On A Mission
Další debut a další mladá zpěvačka, tentokrát však z hudební
Mekky, tedy z Britských ostrovů. Na to že jí je teprve dvaadvacet, působí tohle
děvče až zatraceně sebejistě a jako by mimochodem se jí podařilo natočit
desku, kterou jí můžou její zkušenější kolegyně pouze tiše závidět. Jedna
hitovka vedle druhé, svěží muzika oděná v moderním hávu, jež nabízí mix spousty
hudebních směrů a vlivů. Katy na téhle desce tracky rozhodně neseká jako Baťa
cvičky a na každém z nich nám představuje své trochu jiné já. Zcela pak opačně
než u předchozích Darkness Falls, u této desky je více než jasné, že vybírat z ní singly muselo být čiré
potěšení a radost. Každá věc tu má hitový potenciál a bez problému obstojí v
konkurenci. O tom ostatně svědčí to, že z celkových dvanácti tracků na tomto
albu, jich jako singl bylo vydáno již rovných sedm... To že v téhle mladé
umělkyni asi něco opravdu bude, u ní doma v Británii už náležitě ocenili mnoha
nominacemi na řadu hudebních ocenění v letošním roce. Tak snad nezůstane pouze
a jen u toho a Katy B po první vydařené desce nezmizí v propadlišti dějin, jako
nespočet jejích souputnic a souputníků.
Žádné komentáře:
Okomentovat