05. RADIOHEAD - The King Of Limbs
Nemít rád Radiohead není vůbec nic jednoduchýho. Ujíždí na nich odjakživa kritika, ale třeba žebříčky na last.fm dokazují, že nejen ona. Málokterá kapela si dokázala vydobýt natolik kultovní postavení, přičemž Radiohead za to vděčí nejen jejich muzice, ale také mnoha věcem okolo o ní. A samozřejmě také jejich odvaze, se kterou si to mašírují vždy jako první tam, kde by se všem buď rozklepala kolena a nebo by je tam jít vlastně ani nenapadlo. S OK Computer obsáhli a uzavřeli devadesátý léta, s Kid A pak redefinovali pravidla hry a vytyčily hranice na několik let dopředu. Dodnes si pamatuju, jak jsem v době vydání Amnesiac tohle album nemohl doposlouchat, protože mi přislo jako něco z jinýho světa, prostě bordel. A když si ho pustím dneska, tak je to téměř usedlá mainstreamová záležitost. S In Rainbows zase pro změnu vypálili rybník pravěkýmu prodejnímu modelu muziky a když to tenkrát nebyl kdo ví jakej triumf, rozhodně se nemají za co stydět. Po tom všem jsme asi všichni čekali s čím přijdou zase příště. A i tentokrát všechny přečůrali, když vydání King Of Limbs oznámili z ničeho nic jako by se nechumelilo a bez jakékoliv propagace ho prostě vyplivli z čista jasna den po oznámení do svět. Zkrátka když nic jiného, s touhle partou se člověk nenudí.
King Of Limbs ale samozřejmě vyvolalo rozruch i svým obsahem. Kdekdo brblá nad jeho krátkostí a nedodělaností. Jiným zase vadí, že je to spíš taková další Yorkova sólovka, nežli regulérní placka od Radiohead. Dalším zase vadí to, že se kapela tentokrát výrazně neposunula někam, kde ještě nebyla. Na všech těchto výtkách něco je, ale všechny se dají i obrátit vzhůru nohama. Album je sice docela krátké, ale o to intenzivnější a zhuštěnější dojmy vyvolává. Po jeho skončení se mi vždy pravidelně vrací moment, kdy nemám dost a musím to jet znova, což se mi u jiných desek zas tak často nestává. Že je to jedno velké Yorkovo promo mi taky nevadí, protože on je ten, kdo mě na týhle vždycky bavil a proč mě Radiohead zajímali především. Při vší úctě k ostatním pánům, mám pořád co dělat, abych si konečně aspoň zapamatoval jak vypadají. A co se týče posunu ve vývoji, je celkem těžké si představit, kde že vlastně ještě nebyli a vážně nepotřebuju, aby se vrhli na dechovku. King Of The Limbs jsou pro mě nejsevřenější album od Radiohead, co věc to malý klenot, ve kterém i po poměrně dlouhé době od vydání nacházím stále nový a nový detaily a dojmy. Teď jen doufat, že se u nás ještě někdy zastaví a že se odhodlám jim přispět do kasičky.
04. SMITH WESTERNS - Dye It Blond
Američtí Smith Westerns jsou jednou z těch tisíců
no-name kapel, které se vynoří a zase zanoří a tvoří tak potřebný plankton v hudebním
potravním řetězci. Rád bych věřil tomu, že po vydání jejich alba Dye It Blonde, se jim podaří z tohohle
krutýho koloběhu vymanit, ale lehký to mít rozhodně nebudou. S touhle jejich
druhou deskou se Smith Westerns
původem ze Chicaga pochlubili již v lednu a už tehdy mi bylo docela jasný, že
jde o trefu do černýho a že v případným žebříčku na konci roku, budou mířit
hodně vysoko. A to se taky stalo, protože tahle deska zraje jako víno a baví mě
vlastně čím dál tím víc. Tahle indie parta nám servíruje příjemnej retro styl,
kterej míchá vlivy šedesátek se vším možným.. Jednou z toho čiší možná až
přehnaně optimistická nálada a pohodová atmosféra, pak do toho zase pro změnu namíchají
trochu tý podzimní melancholie, ale většinou ne na dlouho.
Celá ta barevnost a pestrost, která mě upoutala už při
pohled na obal desky, jako by se propila přímo do jejich cdéčka a do muziky na
něm. Barevnost to je to, co ho definuje především. Tihle pánové navíc vědí jak
vymýšlet chytlavý melodie. Ty pak umně těží s výtečnýho a vlastně taky tak
trochu retro vokálu jejich zpěváka. Když tuhle muziku posloucháte, je to jako byste
se přenesli do podvečerní doby někam na californskou pláž před mnoha a mnoha
lety, koukali se na západ slunce do moře, popíjeli pivko s kamarády a začali
cítit, že vás začíná přemáhat taková příjemná úleva. Jedno je ale jisté, Dye It Blonde ani po roce neunavilo a
nevyčerpalo se a baví mě stále víc a víc.
03. AUSTRA - Feel It Break
Kde se vzali odkud se vzali, Austra letos vtrhli na
scénu se suverenitou ostřílených veteránů a zanechali velký dojem a stejně tak
i velká očekávání směrem do budoucna. Poté co jsem několik měsíců strávil ve společnosti
debutuvého alba této původem kanadské kapely, nebylo na výběr a dokonce mě dokopali
k tomu, abych vyrazil na jejich letošní pražský koncert. A rozhodně mě naživo
nezklamali, i když jsem se toho trochu obával. Zpěvačka Katie Stelmanis,
na jejímž výkonu australská muzika
v podstatě stojí, podala hodně dobrý výkon a dokázala si poradit s nelehkými
vokály, které si na sebe sama ušila. Vlastně tak i naživo ukázala, že v tomhle
případě nejde ani tak o kapelu, jako spíš o sólovku se support týmem v závětří
.Ale tak proč ne, když to funguje jak má.
Feel It Break je našlapáno od suterénu až na půdu
jedním chytlavým songem za druhým a většina z nich se člověku postupně opravdu
pevně vryje do paměti. Některé sice možná víc než ostatní, ale jen s obtížemi
bych hledal na tomhle album nějaká vyloženě prázdná místa. Jak již bylo řečeno,
stojí to a padá hlavně na vokálech zpěvačky, která to má všechno pod palcem a
její charisma se nezapře, i když jí zrovna nesledujete naživo. Doprovodná
muzika je v tomhle případě spíš takové lešení, s jehož pomocí to všechno drží
pohromadě. Občas hodně minimalistické melodie, mrazivá a občas všech emocí
zbavena a studená atmosféra. Zároveň je to ale muzika, která ani zdaleka
nerezignuje na chytlavé melodie a trochu té zasněnosti. Austra jsou po zásluze tou nejlepší volbou ze všech nových
projektů, které letos prorazily do širšího povědomí. Snad neusnou na vavřínech
a přichystají důstojného nástupce pro jedno z nejlepších alb tohohle roku.
02 . FOO FIGHTERS - Wasting Light
Na novou desku mé kdysi asi nejoblíbenější kapely vůbec,
jsem se vlastně ani moc netěšil. Jejich novodobá tvorba mě od nich stále víc a
víc vzdalovala a bál jsem se, že tohle bude jen další hřebíček do rakve mé
náklonosti k nim. Dokonce jsem se přistihl při myšlence, zda by to už neměli
zabalit a vykašlat se na to. Vždyť co ještě můžou dokázat? Představa že se z
nich stane taková ta dinosauří
kapela, která prostě neví, kdy je ten správnej čas ještě odejít se ctí, se mi
moc nezamlouvala. Dvakrát za sebou vyprodali Wembley, hráli snad na všech kontinentech a jejich hity patří do
zlatého fondu žánru. Už dávno nemám potřebu, na rozdíl od ostatních,
konfrontovat tenhle Grohlův projekt s Nirvanou,
protože mě vlastně Foo Fighters baví mnohem víc a i lidsky jsou mi mnohem
bližší. Takže co dál, proč se namáhat a pokoušet štěstěnu, když už to
několikrát za sebou příliš nevyšlo? Nakonec jsem ale hrozně rád, že to pánové
ještě znova zkusili, nedali na škarohlídy jako jsem já a ukázali všem, že
rozhodně nepatří do starého železa.
Mojí hodně velkou skepsi před vydáním tohohle alba ještě
podpořil singl Rope, který mi ze začátku nevím proč vůbec nesedl a začal
jsem se připravovat na nejhorší. Když jsem si pak ale Wasting Ligt
konečně poprvé pustil, spadla mi čelist. Tohle že jsou ti staříci zralí na
odchod do důchodu? Tak to ani náhodou. Už od první věci s názvem Burning
Bridge deska nabírá na tempu a demonstruje to, že tahle deska má takovou šťávu,
o které se těm předchozím dvěma ani nezdálo. Je to jako by se čas posunul o
pěknou řádku let zpátky a vdechnul téhle partě úplně novou chuť do života.
Nevím zda za to může návrat ztraceného syna v podobě kytaristy Pata Smeara,
participace legendárního producenta Butche Viga a nebo to, že Foo
Fighters zkrátka a dobře neskutečným způsobem vyzráli hudebně ale i lidsky. Asi
na tom bude od všeho trochu. Analogově snímaný zvuk dodává pocit, že jsme zase
v devadesátých letech, Grohl píše jedny ze svých nejlepších věcí, celá kapela
do toho dává všechno co může, ale hlavně se u toho všichni dobře baví a
zapomenuty jsou mnohdy bolestivé okolnosti vzniku jejich dřívějších alb. To
všechno a spoustu dalších zajímavých věcí se člověk dozví na úžasném dvd Back
And Forth, jež rekapituluje celou karieru kapely a mimo jiné právě i
natáčení Wasting Light. Foo Fighters se vrátili ve velkým stylu a přišli
s jejich možná vůbec nejlepší deskou. Komu jinému se něco takovýho poštěstí po
sedmnáctileté existenci?
01 . PJ HARVEY - Let England Shake
Angličanku PJ Harvey jsem až do letošního roku znal
bohužel jen podle jména a neměl jsem ponětí, co všechno už má tahle dáma v
hudební branži za sebou. A málo toho zrovna není. Sem tam jsem o ní sice
nějakou tu zprávu zaslechl, ale její tvorba mi zůstávala téměř utajena. Tahle
paní zpívá a hraje již od roku 1992 a Let England Shake je její v pořadí
už osmou deskou. Když se v únoru objevilo její nové album, řekl jsem si, že by
možná bylo fajn jí dát konečně šanci a napravit můj dosavadní nezájem. Na to co
jsem na téhle desce pak ale objevil, jsem tedy připravenej nebyl ani v
nejmenším.
Polly Jean Harvey umí zpívat, tak o tom žádná. Ale už od prvního songu
dokazuje, že je to opravdu výjimečná interpretka. Její hlas lítá sem a tam a
vytváří změť nálad a pocitů, na pozadí velice pestré muziky. Klasickou paletu
běžných hudebních nástrojů doplňují i různé exotičtější varianty a vniká tak
hodně nevšední zážitek. Co ale tuhle desku zvedá až na samotný vrchol všeho, co
letos spatřilo světlo světa? Úžasné a nezapomenutelné texty, které si berou na
paškál nepříjemná témata britské historie, ovšem bez jakéhokoliv zbytečného
patosu nebo únavného moralizování. Skutečné koncepční album, které však kvůli
původně bohulibému záměru nemuselo obětovat kvalitu muziky, jak už tomu tak
dost často bohužel v podobných případech bývá. Na Let England Shake
se tak podařilo skloubit řadu věcí. Je to výtečná a originální muzika, interpretována
s velkou zkušeností a jistotou. Deska s neopakovatelnou atmosféru a je to taky
muzika která má smysl a nečouhá jí z bot ani kalkul ani sláma. Už teď si
troufám říct, že jde od nadčasovou záležitost. A proto jí zaslouženě patří
příčka nejvyšší.
Žádné komentáře:
Okomentovat