The Black Keys – El Camino

Zdá se, že určitá latentní rasová předpojatost a hluboko zakořeněný stereotypy prostě fungujou a to teda ne že ne. A to alespoň tedy podvědomě v každým z nás, ať by si to onen dotyčný (například já) třeba připouštěl sebe míň. Tuhle desku jsem docela dlouho obcházel, jelikož jsem si kvůli jménu jejího interpreta představoval, že z ní na mě vybafne něco jako super mega hip hopová afroamerická banda, lehce parazitující na módních The Black Eyed Peas.

Pak se ale ukázalo, že se vlastně jedná o dva celkem bílé pány, hrající solidní dřevní rockovou muziku. A abychom ještě chvíli zůstali u těch barev, rozhodně nejde o žádný zelenáče, protože El Camino je už jejich sedmá deska a myslím, že asi můžu prozradit, že se jim podařil zásah…no jo no, do černýho.

Je v tom cejtit pořádnej nádech retra, stejně tak jako odér zaplivanýho baru na americko-mexický hranici. Smrad z cigar, zvětralá kořalka, laciný voňavky lehce opocený hispánský emigrantky vydělávající si na hamburger čím se zrovna namane. No ale hlavně z toho jde nekompromisní energie a stará dobrá touha po svobodě Made in USA.

Kvůli těmhle dojmům jsem se vrátil do časů desky Songs for the Deaf od Queens of the Stone Age (sakra, je to možný, že už to bude deset let?!). Proti týhle bandě jsou sice The Black Keys spořádaní slušňáci, to však ale neznamená, že by se do toho snad neuměli taky pořádně obout.

El Camino má stopáž tak akorát, jednotlivý tracky mají výborně vyrovnanou kvalitu a lze jen těžko odolat nutkání si při jejich poslechu alespoň trochu nepodupávat. Tahle muzika jede v řádně zatěžkaným rytmu, s tradiční švýcarskou spolehlivostí a přejede vás jako parní válec. Žádný přehnaný megalomanství, ale osvědčenej důraz na rytmiku a kytary, s tak akorát afektovanýma a špinavýma vokálama.

Abychom si teda rozuměli, tou vyrovnanou kvalitou mám na mysli, že je od začátku až do konce hodně vysoko a za chvíli máte pocit, že tuhle muziku znáte a máte ji rádi už pěknou řádku let. Za zmínku taky určitě stojí skvělý texty, který výslednej dojem naštěstí zbytečně nesrážej, což se občas bohužel stává.

Škoda, že jsem na tuhle desku narazil až na samým závěru loňskýho roku, protože by se bývala byla v mým žebříčku nejlepších loňských alb, jež jsem tu postupně uveřejňoval, vyšplhala nejspíš hodně vysoko. Čili trochu s křížkem po funuse, ale přece…jedna z nejlepších věcí loňskýho roku, která rozhodně stojí za poslech.