Niall Ferguson – The Ascent Of Money

Kdo by neměl rád peníze, že. Člověk je bere jako nutnost, bez které se neobejde a v podstatě je sotva kdy dovede úplně zcela pustit ze zřetele. Peníze samozřejmě můžeme také proklínat a vinit je  z ledajaké špatnosti či příčiny všeho zla na tomto světě obecně. Nicméně peníze nejsou jen ty hezké papírky a otravné mince. Skrývá se za nimi také úžasný příběh vzestupu naší civilizace, jehož hnacím motorem se staly a do dnešní doby jím stále jsou. Po této fascinující cestě nás ve své další knize doprovází superstar anglofonního vysokoškolského světa Niall Ferguson a jako vždy to stojí za to. Kniha je rozdělena na několik kapitol, které se chronologicky zabývají vznikem a etablováním různých finančních produktů. Dozvíme se tak nejen o vzniku a vývoje bankovnictví, pojišťovnictví či dalších přeci jen známějších finančních záležitostí. Na škodu rozhodně není ani podívat se trochu podrobněji i na to, co se vlastně skrývá za pojmy, o kterých sice denně slýcháme  v televizi, ale možná ne vždy máme úplně jasno, o co že se přesně jedná. Řeč je například o věcech jako jsou hedgeové fondy, obligace, akciové trhy, defaulty apod. Ferguson po celou dobu názorně demonstruje, jaké změny ve společnosti příchod a fungování těchto produktů vyvolaly a jak jí dovedly zase o notný kus dál. Je docela na zamyšlení, nakolik se těmto věcem naprosto zásadního významu věnuje naše školství. Co se tedy alespoň mé zkušenosti týče, o podobných věcech jsem se tedy minimálně před nástupem na vysokou školu dozvídal téměř minimálně. Těžko pak člověka mohou překvapit dosti tristní výsledky výzkumů, které se zaobírají finanční gramotností naší populace. A přitom se zdá, že právě dnes jsou podobné znalosti důležitější dříve než kdykoliv jindy. Nebyl by to Ferguson, aby nepřišel ve své knize také s nějakou tou hodnotnou nástavbou. Tak jako ani u jeho ostatních knih, ani zde se autor neomezil na pouhý suchý historický exkurz a i tentokrát přichází s vlastními cennými myšlenkami. Proto mě asi úplně ze všeho nejvíc na této knize oslovil její doslov, ve kterém se Ferguson zamýšlí nejen na budoucí rolí peněz a finančních produktů v naší společnosti, ale také přináší svůj pohled na nedávnou a v podstatě dodnes se vlekoucí finančně-hospodářskou krizi. Podle mého názoru velice přesně identifikuje její hlavní příčiny a souvislosti, které k těmto problémům vedly a důrazně apeluje na to, abychom se byli schopni poučit do budoucna. Opakování chyb se totiž v tomto případě může šeredně vymstít, jak ostatně ukazuje na některých příkladech z minulosti. Fungování a vývoj finančních trhů dává do souvislosti s evoluční teorií a i když uznává, že taková paralela nemůže být zcela přesná, přesto ji nahlíží jako zřejmě nejvhodnější způsob, jak se na zdánlivě chaotický finanční vesmír dívat. Přestože kniha vyšla již v roce 2008, dají se její závěry až s podivuhodnou přesností  aplikovat na současný ekonomický vývoj nejen v USA ale i v Evropě. A nerad to říkám, ale zatím to vypadá, že jsme se tedy příliš mnoho ze svých chyb neponaučili.

Stieg Larsson – The Girl With The Dragon Tattoo

Něco zajímavého vytvořit a pak si umřít. Tento trochu morbidní návod jak zajistit slávu svému dílu, byť většinou nedobrovolně,  následovalo již odnepaměti mnoho umělců a zdá se, že to stále funguje. Jedním z nejaktuálnějších případů potvrzující tuto praxi, je právě švédský fenomén  Stieg Larsson a jeho románová trilogie Millenium. Ta si s drtivou silou podmanila knižní žebříčky po celém světě a Švédi si tak mohou připsat další z mnoha zářezů na pažbě při vývozu svých kulturních výdobytků do světa, o Ikee nemluvě. Nabízí se samozřejmě otázka, zda by takový úspěch následoval  i kdyby autor předčasně neskonal.  Po přečtení první části trilogie se odvažuji říci že velice pravděpodobně ano. Larsson je brilantní vypravěč a jak už to v tomto žánru bývá obvyklé, autor na nic nečeká a čtenáře ihned vrhne do vroucího děje. Švédský novinář Blomkvist dostane přes prsty za to, že se pokoušel šťourat tam, kde neměl. Při své práci zkřižil cestu se švédským magnátem, jehož se snažil usvědčit z různých nekalých činností. Ovšem ne nadarmo se radí, že had se nemá dráždit bosou nohou a tak Blomkvist, jelikož nakonec není před soudem schopen dostatečně prokázat svá obvinění, odchází s ostudou, povinností zaplatit vysokou pokutu a odkroutit si čtvrt roku ve fešáckém švédském vězení. V tom mu do života vpadne výstřední stařík, jeden z bývalých kapitánů švédského průmyslu, jenž Blomkvita požádá o splnění velice bizarního a zdánlivě neřešitelného úkolu. Pokusit se objasnit vraždu, která se v jeho rodině udála před čtyřiceti lety a vrhla na její další fungování temný stín. Blomkvist nakonec nabídku neochotně přijímá a to ani ne tak kvůli velice lukrativním odměně, ale hlavně za slib přístupu k informacím, jež by mohly očistit jeho jméno a přeci jen zlomit vaz jeho protivníkovi. Během pátrání ve velice rozrostlé průmyslnické rodinně Vangerů vycházejí na světlo stále více překvapující informace a příběh nabírá na obrátkách. Napětí je dávkováno konstantně, ne jako u Dana Browna a jeho do omrzení opakujících se cliffhangerů. Po chvilce si zamilujete nejen všechny postavy, ale v neposlední řadě i samotné Švédsko, které pro našince působí takřka až pohádkově a to i navzdory nekalostem, které postupně vyjdou najevo. Stieg Larsson nezahlcuje čtenáře podružnými informacemi, téměř všechny části příběhu mají na sebe nějakou návaznost a vyprávění tak má neustále velice svižný spád, jenž vám téměř nedovolí přestat číst. Ve chvíli kdy by 98% autorů příběh s fanfárou ukončilo, Stieg Larsson pokračuje dál, aniž by knihu násilně natahoval a dál čtenáře válcuje až do velkého finále. Je radost číst tuto knihu, která sice nepřichází ve všech směrech s bůh ví jakou originalitou, ale zato z ní čiší čirá radost ze psaní a řemeslná zručnost, jež by mohli Larssonovi závidět leckteří jiní autoři bestsellerů. Těším se na další díly a jsem velice zvědav i na film podle této knihy (remake původního švédského filmu), o jehož hudební doprovod se postaral můj oblíbenec Trent Reznor.

Mariusz Szczygiel – Gottland

Knihu polského spisovatele Mariusze Szczygiela - Gottland jsem měl vyhlédnutou poměrně dlouho dobu, ale do rukou se mi dostala teprve až v době, kdy se již o ní začalo u nás velice hlasitě mluvit a šly na ní chvály ze všech stran. Soudě podle jejího názvu jsem se zprvu mylně domníval, že se asi jedná o nějaký humorně laděný kulturo-obyčejo-cestopis, ve kterém jeho polský autor přináší jistě nespočet vtipných poznatků o České republice, jimž se pak doma v Polsku budou moci jeho krajané hezky z plných plic zasmát. Nicméně o to větší pak bylo mé překvapení, když jsem Gottland skutečně rozečetl. Vtipné historky o českém maloměšťáctví, provinčnosti a prapodivných zvycích malého národa za Krkonošema, který ne a ne vrátit čmajznuté Těšínsko, se rozhodně nekonají. Místo toho je čtenáři servírováno několik sond do životních příběhů známých a i méně známých Čechů. Namátkou Baťa, Kubišová, Baarová a nebo autor Stalinova pomníku v Praze. Jakoby mimoděk se na pozadí životních příběhů těchto lidí odvíjí onen autorův původní záměr, totiž zprostředkovat lidem v Polsku (a nakonec nejen jim) pohled na Česko a jeho obyvatele, který by nepodléhal zakořeněným stereotypům, jež o nás panují a které o sobě ostatně dost často a rádi sami úspěšně šíříme. Výsledkem je skutečně pozoruhodná výpověď o naší společnosti a kniha tak nejspíš právem vyvolala značný rozruch, díky němuž u nás autor vešel úspěšně do širšího povědomí. Což se potvrdilo vydáním jeho další knihy na české téma Udělej si ráj. Gottland vítězí hned na několika frontách zároveň. Szcygiel vypráví příběhy svých hrdinů nesmírně zručně a poutavě (nedávno v televizi přirovnal svou techniku vyprávění ke striptýzu, kdy postupně odhaluje další a další časti oděvu a čtenáře neustále držet v napětí). Za zmínku jistě stojí také to, že ačkoliv mělo jít původně o edukaci Poláků, sám jsem se ocitl v pozici téměř nepoučeného čtenáře, pokud se jedná o životní osudy některých známých lidí v knize popisovaných a to se tedy nepovažuji za nějakého kulturního analfabeta. Nejpodstatnější ovšem je, že se Sczygielovi opravdu podařilo přinést velice zajímavý portrét české společnosti v několika minulých desetiletích a přitom vlastně jakoby mimoděk. Szczygiel nehodnotí, nekádruje, neporovnává ji s těmi ostatními a nevnáší tak do celku své subjektivní představy, které by ho deformovaly a znehodnocovaly. Zcela výstižné je tak asi hodnocení Gottlandu od Bohumila Pečínky, redaktora Reflexu: „Po přečtení několika kapitol pochopíte jedno: tu knihu by nemohl napsat český autor. Snaží se objekty svého popisu pochopit, aniž by je obhajoval.“ I na toto téma hovořil autor knihy v televizi, když přirovnal své bádání k práci entomologů, kteří také nijak nehodnotí zástupce hmyzí říše jež se jim dostanou pod ruce. Oni je jen studují a popisují, hodnotit je není jejich úkolem. Nezbývá než souhlasit.

Kasabian – Velociraptor!

Pamatuju si, jak mě kdysi jejich první eponymní album uzemnilo. Také si vzpomínám na konec klipu k výborné písni Club Foot, právě z tohoto alba, kde se objeví věnování Janu Palachovi. Že si zrovna mladá britská kapela vybere tuto osobnost a vlastně už vůbec ten samotný fakt, že o jeho činu vědí, mě velice (příjemně) překvapil. No a do třetice, loni jsem se dal v jedné pražské hospodě do náhodné řeči s mladou Britkou, která mi o sobě tvrdila, že chodila s frontmanem Kasabian Thomasem Meighanem. Tuto poslední informaci samozřejmě musím brát s lehkou rezervou, nicméně faktem je, že ke Kasabian jsem choval vždy poměrně vřelý vztah. Jejich druhá deska Empire mě bavila snad ještě víc než ta první a dost mě mrzelo její poměrně chladné přijetí ze strany kritiky. Ta si naopak pochvalovala třetí a zatím předposlední album Kasabian West Rider Pauper Lunatic Asylum. No a to zase nijak zvlášť nepřirostlo k srdci mě...Ačkoliv se na něm dají najít velice vydařené kousky, jako celek jsme si prostě vzájemně nesedli. Na Veliciraptora! jsem se těšil opravdu moc a doufal jsem, že se kapela vrátí ke svým kořenům a pokusí se třeba o nějaké koncepční album, které by víc drželo pohromadě a nebylo jen sbírkou tu výborných, tu průměrnějších písní. Naneštěstí se vyplnilo spíš to druhé a Velociraptor! dál kráčí ve šlépějích svého předchůdce. Objevují se tu opět skvělé počiny.  Nejvíc mi k srdci přirostla hymnická věc Days Are Forgotten, jejíž refrén jsem docela dlouho nemohl dostat z hlavy, či v oparu absintových výparů vznášející se La Fee Verte, jež jako by se vynořila z časů Beatles a zlatého věku omamných látek. Ke kořenům se Velociraptor! nakonec přeci jen vrací v tom smyslu, že podobně jako v případě první desky Kasabian, i zde dost výrazně vyčnívá první polovina alba nad tou druhou. Ta po několika posleších nudí již do té míry, že se člověka musí ptát, zda by se Kasabian neměli možná vybodnout na natáčení desek a jestli by raději neměli vydávat pouze kratší epíčka. První půlka se ale opravdu povedla a kdo ví, třeba to do pětice všeho dobrého už konečně Kasabian rozseknou.

Haruki Murakami – The Wind-Up Bird Chronicle

Z Murakamiho se v posledních několika letech stala literární ikona, která jakoby zastupovala japonskou literaturu u nás, přičemž její ostatní představitele asi neprávem zakrývá.  Na druhou stranu ale zároveň možná i řadu lidí naopak donutí se porozhlédnout i po těch ostatních. Patří dnes k dobrému tónu Murakamiho znát a jeho popularita již dosáhla takových rozměrů, že se zákonitě, jak už to tak v podobných případech bývá , začínají jako houby po dešti množit i lidé, kteří ho již mají plné zuby a považují ho za silně přeceňovaného autora.  Bez problému se přidám k té konformnější většině, jelikož jsem si zatím užil každou Murakamiho knihu, která se mi dostala do ruky. Román The Wind-Up Bird Chronicle zatím česky nevyšel, nicméně na západě je v různých žebříčkách řazen mezi to vůbec nejlepší od Murakamiho. V podstatě hned za i u nás nesmírně populární Norské dřevo, které se nedávno dočkalo i podle mě velice slušného filmového zpracování. Právě s Norským dřevem (a je to případ i většiny ostatních Murakamiho knih) sdílí tento román pro někoho možná až příliš mnoho společných prvků.  Opět sledujeme osudy mladého japonského muže, který působí do značné míry jako outsider ve společnosti, která si docela potrpí na uniformitu a tak automaticky vzniká velice zajímavé napětí.  To je okořeněno jakoby předem prohraným rebelstvím proti této společnosti, jenž je často symbolizováno bojem hlavního hrdiny o dívku, která taky zrovna úplně nezapadá. V případě Wind-Up Bird Chronicle navíc Murakami přidává plnými hrstmi různé tajemné až magické prvky, o které jsme zůstali u Norského dřeva ochuzeni, ale které jsou naopak hojně zastoupeny v dalších Murakamiho románech.  Hrdina románu Toru Okada se bez jakéhokoliv varování dostane do víru velice podivných událostí, na jejichž počátku jsou jeden zvláštní nevyžádaný telefonát jisté tajemné dámy a Toruův zatoulaný kocour, jehož se Toru  rozhodne jít hledat. Následně nato má Toru utrum se svým dosavadním až příliš všedním a nezajímavým životem a nestačí se divit, co že se to kolem něho děje a jaké podivné existence mu zničehonic vstupují do života a něco po něm chtějí. Právě tato nečekaná a bizarní setkání jsou většinou těmi nejlepšími momenty v celé knize. Ochuzeni nezůstaneme ani o, pro Murakamiho také celkem tradiční, exkurzi do ne zas až tak dávné kontroverzní japonské minulosti, která v jeho románech stále žije a nepřestává ovlivňovat jejich hrdiny. The Wind-Up Bird Chronicle je poměrně rozsáhlý román, který ve velkém balení nabízí hojně všechno to staré, dobré a osvědčené, co mám na Murakamim rád, i když zároveň taky nepřináší nic zvláštního navíc, což ale příliš nevadí.

Radiohead - TKOL RMX 123456

Proti remixům jsem měl odjakživa docela odměřený postoj. Zejména asi proto, že jsem je ve většině případech považoval jen za pouhou bezmyšlenkovitou onanii (která trvá v případě jednoho tracku minimálně takových deset minut), jež bezostyšně parazituje na práci někoho jiného a ve finále mi jen kazí dojmy z originálu, aniž by mě to čímkoliv obohatilo. Dalším důvodem bylo také to, že si poměrně těžko zvykám na něco nového a tak se zuby nehty držím mých oblíbených desek-písní v té podobě, v jaké původně vznikly a v jaké jsem se je naučil mít rád. Proč vlastně tahle úvaha. Při poslechu aktuální desky remixů věcí z posledního alba Radiohead - The King Of Limbs (o které se postarali mimo jiné třeba Caribou nebo Jamie xx) si říkám, že to vlastně vůbec nezní špatně a že mě některé ty remixy baví opravdu hodně. I zde se najdou tracky, které na mě působí jako prázdná bezmyšlenkovitá vykrádačka, ale na druhou stranu se tu objevují i takové, které dávají původním písním docela jiný rozměr a posouvají je někam, kde si už říkám, která že verze je vlastně lepší. Po celkovém poslechu této desky mě už v podstatě ani nemrzí, že The King Of Limbs natočili Radiohead tak trestuhodně krátké. Ve spojení s touto sbírkou si už na délku playlistu rozhodně stěžovat nemůžu. TKOL RMX 123456 řadím hned vedle zremixované desky Year Zero (Y34RZ3R0R3M1X3D) od Nine Inch Nails z roku 2007. Ta obsahuje remixy písní z původního alba Year Zero, které kapela předhodila k přetvoření svým fanouškům na internet. Remixů se tehdy sešlo doopravdy hodně a ty nejlepší NIN vybrali právě na Y34RZ3R0R3M1X3D. Vzniklo tak celkem překvapivě dílko, které se v mých očích-uších může směle rovnat původnímu Year Zero, přičemž ho možná v lecčems i předčí.

 

 

 

 

 

Stephen King - It

Pokud jsem se u předchozí Kingovy knihy zmiňoval o jeho chronické grafomanii, není pro to asi výmluvnějšího příkladu, než jeho román z roku 1986, legendární It - bible všech milovníků Kinga a hororu obecně. Více než tisíc stran dlouhá bichle je skutečně olbřímí dílo, které mnozí, včetně mě, považují za vrchol v jeho nesmírně rozsáhlé tvorbě. Dost často ho znají i ti, kteří s Kingem ještě neměli přímo tu čest (zejména díky filmu, který jsem tedy zatím neviděl) a klaun Pennywise se už v podstatě stal součástí popkultury. King na obrovském prostoru rozehrává velkolepý příběh, který se odehrává ve fiktivním městě Derry (stát Maine), dějišti i řady dalších Kingových románů, jehož předobrazem se stalo město Bangor, jedno z míst kde King žije se svou rodinou. Sledujeme osudy skupiny sedmi dětí, které si předsevzaly poměrně smělý úkol - porazit zlo. To si v Derry kdysi v dávných dobách našlo svůj domov a  povětšinou pouze tiše spí a projevuje se jen minimálně. Jenže pravidelně, přibližně po čtvrt století dlouhých přestávkách, se It probouzí, aby se nasytilo a načerpalo nové síly. Páchá pak v Derry hrůzné věci, především pak násilí na dětech. Osudnou se ale nakonec stane klaunovi Pennywiseovi, který ono nepojmenovatelné zlo - It nejčastěji zosobňuje, vražda mladšího bratra jednoho z hlavních hrdinů románu. Ten okolo sebe shromáždí oněch sedm malých hrdinů, které spojuje to, že se s It osobně setkali, i když každé v jiné z jeho mnoha podob. Děti si začnou říkat Losers, ve svých běžných životech jsou většinou outsidery a kromě It je pronásledují a šikanují také jejich starší spolužáci. Nakonec se dětem podaří s vypětím všech sil It porazit, nebo si to alespoň myslely a z celého srdce v to doufaly. Ovšem It se znovu probudilo k životu a opět šíří v nebohém městě zkázu a utrpění. Po dalším čtvrt století jsou tedy nyní již dospělí hrdinové povoláni zpět jediným z nich, který v tomto městě zůstal žít i po odchodu všech ostatních. Důvodem k jejich návratu je splnění dávné přísahy, že pokud se It vrátí, postaví se mu společně znovu. Příběh se odehrává především ve dvou hlavních časových rovinách, ale nejen v nich. Obě sledují přípravy na střetnutí s It a následně i jeho průběh. Jedna linie popisuje osudy dětí a druhá jejich návrat do Derry po letech.. Dospělí hrdinové se společně se čtenářem postupně seznamují s dávnými událostmi svého dětství, jelikož poté co odešli z Derry, zahalila jejich vzpomínky téměř kompletní amnézie. Vyprávění z původně velice pozvolného tempa postupně graduje až k dalšímu, snad již finálnímu střetnutí s It.

Je asi jen na vás, jak se na tuto knihu budete dívat. Buď vás po čase otráví její neskutečně široký záběr, plný nespočtu vedlejších mini příběhů, doplňující dvě hlavní dějové linie. A nebo si budete užívat obdivuhodnou imaginaci krále hororu, který ve své nejlepší formě dokázal stvořit celý nový vesmír, jehož jednotlivé prvky propojil tak zručně a neotřele, že vám nezbyde nic jiného, než se jen zcela položit do proudu jeho bezbřehé imaginace a nechat se zcela pohltit úžasně krásným příběhem, který vůbec nestárne a ohromuje již několikátou generaci čtenářů. Řadím se do té druhé skupiny. It sice má i své mouchy, jedno jeho místo mě vyloženě irituje a samotné finále příběhu možná ne zcela odpovídá očekávání, které ve čtenáři postupně nabyde do obrovských rozměrů. Platí zde ale otřepané rčení o tom, že cesta občas bývá hodnotnější než  cíl samotný. Vše je totiž bohatě vykoupeno úžasnou fantazií a celkovým bohatstvím celého románu, který jen těžko snese srovnání s čímkoliv obdobným. Z vrcholu vede cesta většinou bohužel už jen dolů. It, společně se ságou The Dark Tower jsou tím pomyslným vrcholem v tvorbě krále hororu.

Austra - Feel It Break

Krize sem, krize tam, všude kam se podíváš. A v poslední době si při vybírání toho co si pustím do sluchátek říkám, že hospodářství potažmo finance zdaleka nejsou jedinými oblastmi, které krizí momentálně trpí. Všechno už tu bylo, všechno se vzájemně vykrádá. Málo kterou novou desku si člověk, poté co ji několikrát protočí, pustí třeba i po měsíci znovu v kuse. Jako vyžvejkaná žvejkačka se zahodí a jde se pro novou. U debutu tohoto kanadského projektu, který na sebe letos upoutal značnou pozornost a sklízí ovace na všech frontách, jsem po prvotním nadšení předpokládal stejný scénář. A skutečně to tak i zprvu vypadalo. Před prázdninami jsem s touto deskou strávil poměrně hodně času, ale pak skoro nadobro zmizela z mého zorného pole. Ale světe div se, v září zavítal tento objev sezóny do matičky Prahy a mě nezbylo, než překonat svou nechuť k návštěvám koncertů, kde se hraje tento typ muziky. Předpokládal jsem totiž, že koncerty kde se hraje elektronika, jsou prostě moc chladné a navíc že na těchto koncertech vokalisti těžko podají výkon, na který jsem zvyklý z vypiplaných a případně zásahy mašinek vycizelovaných desek. Férově musím uznat, že jsem se do značné míry mýlil a na podobné akce asi zavítám i v budoucnu. Rockovému koncertu se to sice energii nevyrovná a člověk si tak nezatrsá, ale i tak to má šťávu. No a zpěvačka Katie Stelmanis také překvapila. Sem tam jí to sice samozřejmě ujelo, ale rozhodně se nestalo, že by mi dojmy z CD nějak výrazně pokazila, jak jsem se původně obával. Podle mě obstála se ctí. Byl to právě tento koncert, který mě přinutil si Feel It Break opět sem tam pouštět a baví mě to snad ještě víc než předtím. Silné melodie, emocemi nabitá muzika, které dominuje perfektní vokál. Některé motivy jsou tak návykové, že se jich jen tak nezbavíte. Není to tedy sice bůh ví jak originální, ale je to sakra dobrá muzika, která dokazuje, že dobré a kvalitní nápady občas i předčí inovátorství všeho druhu. Austra napovídají, že s tou krizí to zas až tak horké vlastně nebude.

Stephen King - Full Dark, No Stars

Častokrát narážím na názory, že Stephen King je jakožto nesoudný grafoman v některých svých knihách zkrátka a dobře k neučtení. Asi mi nezbývá než souhlasit. King vás zkrátka neochudí o nic a vytváří uvnitř svých románů nespočet minizápletek, které pro další děj mají jen minimální a často i vůbec žádný význam. Samy o sobě většinou nejsou tyto minipříběhy špatné, ale člověk se prostě nemůže zbavit dojmu, že jde jen o pouhou vatu, která ještě navíc narušuje tempo a otupuje napětí. Chápu, že někoho to může vyloženě dráždit. Já osobně jsem si na to už asi v podstatně zvyknul a nemám s tím žádný větší problém. Nicméně sám musím uznat, že když se mi dostane do rukou některá z Kingových povídkových sbírek, je to přeci jen rozdíl. Vata často odpadne, příběh má větší spád a napětí je o něco silnější. Odvrácenou stranou však může být to, že po přečtení Kingovy povídky jste hladoví a těžko se vám s oním příběhem loučí. Každopádně Kingovy povídky mají vždy něco do sebe. A ta jejich nejčerstvější sbírka nazvaná : Full Dark, No Stars mě potěšila obzvlášť. První povídka svou délkou připomíná spíše kratší novelu a zavede nás na americký venkov, do oblasti velkých farem dvacátých let minulého století a vypráví příběh farmáře, který se nemíní smířit s nápadem své ženy na opuštění jeho milované farmy a přesídlení se do města. Nejspíš asi tušíte, jak to vyřeší, nicméně podstatné je právě až to, co se bude dít později. Další povídka nám přiblíží svéráznou pomstu fiktivní americké spisovatelky, která se stala obětí znásilnění. Tato povídka se mi líbila asi úplně nejvíc, je to zřejmě nejnapínavější a nejpoutavější příběh v této sbírce. Třetí poněkud krátká povídka, lehce atypická zejména svým pro mě trochu nečekaným koncem-nekoncem, je svéráznou Kingovou variací na faustovské téma. A konečně poslední povídka nás má přesvědčit o tom, že někdy je dobré dát na svůj instinkt a nechat některé otázky raději nezodpovězené. Ačkoliv jak se to vezme. Všechny povídky mají společný motiv temnoty v lidských duších, která je často zdá se prostě neproniknutelná a pokud člověka ovládne zcela, není téměř pomoci. Ovšem naděje existuje vždy, tak jak tomu bývá téměř ve všech Kingových příbězích a tak i zde není černá úplně černá. Full Dark, No Stars je asi nejlepší sbírkou povídek od Kinga, kterou jsem zatím četl a nezbývá mi nic jiného, než jí všem vřele doporučit. Český vydavatel Kinga jí má ještě ve svých letošních edičních plánech, takže ideální dárek pod stromeček.