K téhle knize mě navedlo hned několik věcí najednou. Za prvé mě zarazilo její až podezřele vysoké hodnocení od zákazníků na stránkách Amazonu. Za druhé, na jejím přebalu můj oblíbenec Stephen King údajně prohlašuje, že ji při čtení nemohl odložit. A v neposlední řadě, jakkoliv to pro všechny ostatní asi žádný bůhví jaký argument nebude, nedávno mi prostě bubeník z mojí kapely řekl, ať si jí přečtu. Abych si hned nevyplýtval další Larssony, dal jsem hladovým hrám šanci. Pamatuju si ještě také, že se mi onen bubeník zmiňoval o tom, že mu angličtina v této knize připomínala Harryho Pottera a myslím, že tím docela uhodil hřebík na hlavičku. Paralelu s Harrym Potteremtu lze určitě najít, jelikož podobně i zde je pachatelkou žena, a také ona píše literaturu pro mladší čtenáře. Abyste tomu rozuměli, v knize se neobjeví ani jeden čaroděj, mudla, mozkomor či jiná podobná havěť (sova tam myslím je). Díky bohu tam nejsou ani upíři, jejichž současná popularita je pro mě velkou záhadou a doufám, že se tenhle prapodivný fenomén zase rychle sebere a vrátí se odkud přišel. Každopádně ještě chvíli počkejte, než dáte Hunger Games do rukou svým ratolestem, jež musí být po skončení Potterovské série řádně vyhládlé literárním půstem. Již po přečtení několika stránek je totiž poměrně zjevné, že tohle asi nebude úplně běžná kniha pro děti. Paní Suzanne Collins nás zavádí do světa, jenž můžeme směle označit za sourozence těch, které známe z románů jako je Orwellovo 1984, Brave New World od Huxleyho či My od Zamjatina. Hlavní hrdinka, šestnácti-léta dívka Katniss, žije v jakési postapokalyptické verzi dnešní společnosti, konkrétně ve městě-zemi zvané Panem, kde si určitá skupina lidi podrobila a zotročila ty ostatní. Tito podrobení žijí na periférii města, jsou rozděleni na dvanáct částí (distriktů) od sebe vzájemně izolovaných, přičemž každý distrikt dodává vůdčímu centru (Capitolu) nějakou konkrétní věc. Jeden distrikt je čistě zemědělský, další vyrábí luxusní zboží, jiný zase těží uhlí atd. Jedno mají ale obyvatelé všech distriktů společné, jsou Capitolu vydáni zcela na milost. O historii této společnosti se dozvíme jen málo. Klíčovou informací ovšem je, že se cca před půl stoletím distrikty pokusily o vzpouru, jež se ale nezdařila a byla tvrdě potlačena. Aby Capitol průběžně demonstroval svou sílu a odradil distrikty od myšlenek na případné další vzpoury, připomíná se tato událost každý rok událostí nazvanou Hunger Games - ta má svou krutostí distrikty zastrašit a potupit zároveň. Jedná se o jakési gladiátorské hry, do nichž každý distrikt vyšle dva své zástupce, kteří mezi sebou bojují na život a na smrt. Hry končí ve chvíli, kdy zůstane pouze jeden přeživší vítěz. Ten pak pro svůj distrikt získá nejen velkou slávu, podobně asi jako kdyby Sparta vyhrála Ligu mistrů, ale také například zvýšené dávky jídla. Což není vůbec zanedbatelné ve světě, kde vám každým dnem hrozí smrt hladem. Celé hry jsou přenášeny v televizi a všichni obyvatelé Panemu nejsou ochuzeni o žádný moment. Až doposud by se asi jednalo o velice tuctovou story, nicméně čtenář nejspíš zpozorní, když je mu řečeno, že oněmi vybranými (tributes) a vyslanými do arény jsou děti – dívka a chlapec. Jedním z těchto vyslanců se stane i Katniss, jež svůj dosavadní život trávila převážně ilegálním lovem v lesích, aby uživila svou matku a mladší sestru. Celá ta myšlenka knihy mi přišla okamžitě naprosto geniální a podobně jako kolega King i já jsem knihu odkládal jen v nezbytných případech. Kniha slušně odsýpá, čte se jedním dechem a rozhodně zde není nouze o napínavé momenty. Velice kladně hodnotím, že řada motivů knihy v sobě obsahuje jakoby v druhém plánu podařené odkazy na různá bolavá místa dnešního světa - vztah bohatých států vs. chudé země, vliv médií potažmo nasilí v nich, otázka hladu ve světě apod. Osobně mě však poněkud zklamala psychologie jednotlivých postav, jež se mi zdály až přespříliš ploché, nedodělané a jejich počínaní často nevěrohodné. Pokud se jedná o knihu pro děti, asi by to nebyl až tak velký problém. Ale vzhledem ke značné brutalitě některých scén, bych Hunger Games pro děti příliš nedoporučoval. Oproti tomu se člověk mnohokrát neubrání dojmu z určité pře-kombinovanosti a docela mi vadilo, že si autorka až příliš často pomáhá s deus ex machinou, kdykoliv příběhu docházel dech. Také mě mrzí značná kusost v přístupu autorky k popisu světa knihy a jeho historie. Podobně jako u Larssona i zde mě ještě čekají další dva díly, takže jsem velice zvědav, jak se celé vyprávění bude vyvíjet dál. Je možné, že postavy ještě projdou nějakým vývojem, který mou kritiku nakonec zmírní a třeba i popis světa dostane větší prostor. Po prvním dílu to tedy vypadá na nápad s velkým potencionálem, ale nemůžu se ubránit dojmu, že ne zcela beze zbytku využitým.
Žádné komentáře:
Okomentovat